simanova - Regresní příběhy

Co mi brání udělat ten velký krok?

Tue, 27 Oct 2026 11:08:00 +0000

"Stojím před novou životní etapou. Vím, že potřebuji udělat velký krok, ale zdá se až moc velký. Točí se mi hlava a svírá se mi žaludek. Ta bolest jde do podbřišku. Bojím se, jestli budu mít dostatek sil. Nevím, co mám dělat."

Čeho se bojíš?

"Budoucnosti. Nemám přesnou představu. Chybí mi síly. Nevím, jestli to zvládnu."

Co ti síly ubírá?

"Vidím jak mi z těla uniká pára. Úplně odevšad. Postupně se mění ve zlaté obláčky, nitky. Odchází pryč. Nejde to zastavit. Já se z toho propadám do prázdna. Nevím,co mám dělat."

Co ti svírá žaludek?

"Že nevím, kudy dál. Jak si poradit? Jak tu energii usměrnit? Na co ji cílit? Jak se chránit? Chci se uvolnit. Chci spát. Chci klid."

Nech tu páru z těla odejít. Udělej si tam místo pro nové zážitky. Staré může jít. Tam máš splněno. Čeho se ve skutečnosti bojíš?

"Bojím se selhání, zavržení, samoty, že tu sílu neustojím. Děsím sama sebe. Desí mě ta síla ve mně. Co když ji neovládnu? Co když ublížím?"

Jaké nové schopnosti jsi v sobě našla?

"Dokážu strhnout dav. Lidé mi naslouchají. Chtějí mou přítomnost. Utichají, když mluvím. Cítím tu šílenou zodpovědnost. Nikdy jsem si to nepřiznala. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá. Schovávala jsem se za šedou myšku, ale myší kožíšek už je mi malý. Teď už mě neochrání. Cítím se nahá. Bojím se."

Bála se ta šedá myška. Tou už nejsi. Tvé schopnosti jsou teď jinde. Nemusíš se bát selhání. Už víš, co dělat. Tak to dělej. Důvěřuj sobě i životu. Otoč energii do sebe. Už nemusíš obíhat ostatní a doufat, že ti neublíží. Vnímej svou sílu. Využij ji pro vlastní důvěru a ochranu. Teď.

Jak je ti teď?

"Myslela jsem si, že jsem tu omylem. Že jsem netrefila planetu. Byla jsem jiná než ostatní. Nevěděla, na co tu jsem. Ale teď už to cítím. Možná proto stojím před tak velkou výzvou, kterou okolí nechápe. Už je to moje výzva. Už vím, co s tím. Postavím se za sebe a své schopnosti. Vnímám se silnější. Břicho už nebolí. Cítím žebra, jak se mi roztáhl hrudník. Líp se mi dýchá. Už se mi nemotá hlava. Jakobych věděla, co dál, i když zatím ještě nevím jak."

...

Nové úrovně nám přináší nové výzvy. Vytahují adekvátní strachy, o kterých jsme doteď možná ani nevěděli. Pochopením, co se nám to děje a proč, vystřídá strach důvěra. Uvolníme se, vzduch se pročistí, tíha opadne. Přijde další nový začátek.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište 💖 🌍 🌻

Síla duše

Mon, 12 Oct 2026 12:27:00 +0000

Příběh z poradny, regresní terapie 👇

"Tlačí mě hrudník. Bolí to ze všech stran. Jako by mi duše chtěla vyskočit ven."

Co ti chce dušička říct?

"Prosím, neboj se mě. Přijmi mě. Já ti neublížím. Jsem silná. Nejsem nebezpečná. Jsem tvoje. Věř mi. Podržím tě. Vím, co mám dělat. Nepřemýšlej tak. Jen mi věř."

Nosíme v sobě ohromnou sílu. Cítíme, kam nás vede, i když nám ten směr občas nedává smysl. Odvaha, zvědavost a touha poznat víc nám otevře dechberoucí obzory. Ne všechno musí dávat smysl hned. Někdy šlapeme hlubokou vodu a říkáme si proč. Ale i v ten moment je šlapání vody součástí naší cesty, po které jsme tolik toužili.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište 💖 🌍 🌻

Vnitřní tuk

Mon, 05 Oct 2026 11:54:00 +0000

"Trápí mě vnitřní tuk. Ten, co není vidět, ale obaluje orgány a žije si vlastním životem. Chtěl bych se ho zbavit."

Najdi ve svém těle. Kde ho cítíš, kde je?

"Kolem žaludku."

Proč tam je? Co je v něm uloženo?

"Strach, pochybnosti, nedůvěra, špatné vzpomínky, historie, minulost."

Co tě špatné věci měly naučit?

"Nedělat dál ty chyby, které se děly u nás v rodině. Nepřenášet je dál na vnoučata."

Zeptej se chlapů svého rodu - Čeho se báli? Proč o sobě pochybovali?

"Měli pochybnosti, že nebudou dost chlapy. Nezvládnou vydělat dost peněz, aby uživili rodinu. Nebudou dobrými manžely pro své ženy. Nebudou mít pro práci čas na rodinu. Neměli postavení ani vzdělání a trápilo je to."

Mají pro tebe nějakou radu?

"Říkají, využij toho, jaký jsi a co můžeš. Dopřej si. Věř, že to zvládneš. Už můžeš zahodit pochybnosti."

Už se někdy v minulosti stalo tvé duši, že by zemřela za svůj názor?

"Ano. Upálili mě."

Co se tehdy stalo?

"Stojím u kůlu. Mám na sobě rozervané hadry. Všude kolem mě jsou lidé. Mám vztek."

Co se stalo před tím, než tě přivázali ke kůlu?

"Přivedli mě z vězení, takoví dva zakuklení, svalnatí chlapi. Bylo tam chladno, kamenné zdi, sláma."

Jak ses dostal do vězení?

"Přišly pro mě do chalupy - stráže. Tušil jsem, že přijdou. Nelíbilo se jim, co říkám. Naváděl jsem lidi, aby se panstva nebáli, věřili si, aby byli svobodní. Měli svá políčka a krásně se jim žilo. Chtěl jsem lidem pomáhat, aby se měli dobře. Ale ohrozil jsem tím vlastní rodinu. Když mě zajali, dožili dál v chudobě. Stranila se jim společnost i církev."

Co jsi cítil v okamžiku, kdy zapalovali hranici?

"Vztek, že vyhráli. Nemůžu udělat víc, protože moje úsilí končí."

Vidíš nějakou podobnost tamního života se svým současným?

"Ano, i dnes chci radit lidem, aby se jim hezky žilo. Nechci, aby naletěli nějakému podvodníkovi. Bohužel je jich tolik, že je všechny zachránit nestačím. Také jsem se bál o rodinu, že pro ně a manželku neudělám dost."

Co se měla duše naučit?

"Nepomáhat všem, nespasit svět."

Co si duše nechce dál nést?

"Strach z neúspěchu, malé sebevědomí, pochybnosti o správné cestě. Chci si věřit, že to zvládnu. Obstojím."

V čem je tvá duše skvělá? Co ti jde?

"Jsem chytrý, silný, zvládnu to, když o tom lidem řeknu. Pořád bych lidem rád pomohl tak, jak bych chtěl."

Co kdybys lidem pomohl tak, jak chtějí oni a ne tak, jak chceš ty? Mít se krásně a žít bez starostí není život pro každého. Vezmi lidem jejich trápení a upadnou do úzkostí. Ne každý je na to teď připravený. Proto nemůžeš zachránit všechny. Můžeš jen odvést dobrou službu těm, kteří tě o ni požádají.

Blízkost duší

Tue, 15 Sep 2026 09:53:00 +0000

Příběh z poradny, regresní terapie 👇

"Mám blízkého člověka. Tak blízkého, až mi z toho běhá mráz po zádech. Připadá mi, že jsem na něj čekala celý život. Na tuhle nekonečnou lásku. Naše objetí je jako prolnutí dvou světů, kdy se vesmír stává kompletní.. U něj jsem v bezpečí, jsem doma."

Co tě tak trápí?

"Trápí mě, když se delší dobu nevidíme. Obrovsky mi chybí. Vidět jen jeho fotku mi drtí nitro. Rozbuší se mi srdce, zpotím se, mám zimnici a chci si jen lehnout. Miluji ho celou svou bytostí."

Vnímáš jeho přítomnost? Cítíš ho?

"Ano. Cítím ho za sebou. Objímá mě. Tulí se. Vnímám tu vibraci, jako když jsem s ním."

Ví reálně o tom, že je tady teď s tebou?

" Ne. Neví."

Zeptej se toho, co je u tebe, proč je tady? Co říká?

"Držím tě nad vodou, než se zase uvidíme. Potřebuješ cítit tu sílu, abys nezapomněla, kým jsi. Jsi láska. Jsi světlo. Jsi dar, který je potřeba chránit a opečovávat. Jsi křehká, zranitelná, vyplašená. Cítíš strach a obavu, jestli přežiješ. Proto jsem tady. Kryji ti záda. Abys cítila oporu, že za tebou někdo stojí. Nejsi sama."

Jak ti je?

"Chce se mi brečet. Tečou mi slzy. Je to velká síla. Dodává mi odvahu. Odchází ze mě ta slabost, kterou se bojím pustit, protože jsem s ní žila tolik let. Vnímám, jak mě obchází zpředu a vtěluje se mi do srdíčka. (zhluboka dýchá). Zaplňuje mi ta prázdná místa a hojí šrámy na duši. Tělem se mi rozlévá klid. Cítím drobné náznaky štěstí. Ta tíha je pryč. Jsme spolu, u mě v srdíčku. To je skvělý. Žal je slabší. Buší mi srdce. Cítím jeho bezpečí a sílu."

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište 💖 🌍 🌻

Cesta ke svobodě

Sun, 23 Aug 2026 13:39:00 +0000

"Svírá se mi hrudník. Krčí se mi ramena. Připadám si hnusná, nechtěná. Nelíbí se mi moje prsa. Bojím se je někde ukázat. Tíží mě lopatky, žebra. Jsou jako v ocelovém brnění. Tíží mě. Stahují dolů. Nemůžu dýchat, roztáhnout ruce. Všechno tak bolí. Ta tíha už se nedá nést."

Zaměř se na tu bolest, kdo je nejsilnější?

"Pod lopatkami."

Nech ji zesílit, co možná nejvíce to jde. Nech ji explodovat a zeptej se, jaký příběh je za ní schovaný. Jaké téma nese?"

",,Takhle jsem to nechtěla.'' To je ta klíčová věta. Cítím jí od babičky, od maminky, od prababičky. Tam tím směrem se to táhne. Nevěděly, co chtějí. Ty odpovědi nedostaly. Chyběla jim krása života, naplnění, bezpečí, smysl. Vztekaly se, hnily, trápily se i svoje okolí emočními výlevy. Myslely si, že to štěstí dostanou z druhých, protože u sebe si nevěděly rady."

Jaké pocity to v tobě provokuje?

"Jsem vzteklá, nevraživá, nenávidím svět, sebe, všechno. Chci to tu skončit, už se to nedá vydržet. Nechci už trpět. Už to stačilo."

Co ti ten vztek chce říct?

"Jdi žít podle sebe, ať se bude dít cokoliv. Naplň se krásou. Najdi, co tě dělá šťastnou. Jdi tam, kde se cítíš vítaná, svobodná a v bezpečí. Okolí to pochopí, jakmile to pochopíš ty sama. Jdi. Můžeš. To chceš."

Jak se ma to tváří tvá maminka a babičky?

"Některé zírají s otevřenou pusou, jakoby na tu odpověď čekaly celá staletí. Netroufly si. Nemohly. Nevěděly. Začínají chápat. Já najednou chápu, že to pro mě tady sbíraly zkušenosti, abych já jednou mohla pochopit. Abych přes tu bolest našla cestu ven. Cítím vděčnost, soucit, srdečnost, vřelost. Jakoby se mi hojilo srdce. Všechna ta nenávist, křivdy, nepochopení mizí. Hojí se tkáň. Je krásně růžová, svěží, nová, čistá. Najednou se můžu nadechnout. Ramena povolují. Lopatky se uvolňují. Ta tíha ustupuje. Odplouvá pryč. Už vím, že já můžu. Že moje pocity jsou správné."

Jak je ti teď?

"Nádherně. Čistě. Volně. Cítím svou krásu, svobodu, bezpečí. Až mi z toho tečou slzy."

Když se podíváš na svá ramena a lopatky, jak je jim ted?

"Jsou volné. Čisté... Takhle jsem to chtěla. Jsem nesmírně vděčná každému, koho jsem kdy potkala, protože vím, že bez nich by se tohle nikdy nestalo."

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište. 💖🌍🌻

Propůjčování schopností aneb bolest s láskou spojená

Tue, 18 Aug 2026 07:50:00 +0000

Úryvek z poradny, regresní terapie 👇

"Vidím světlo. Je schované za kamenem. Je to ohromná záře. Jako by celé tělo něčím naplňovalo. Hřeje mě zevnitř na srdci. Od hlavy až do pánve. Nohy mám studené. Ukotvené u země. Jsou černé. Neslouží k chůzi. Ukotvují mě. Mají ploutve jako na plavání. Mění se do tvaru stromečku. Je v nich energetický zdroj. Tečou mi slzy. To světlo mě přitahuje. Můžu jím projít. Je tam síla, která posouvá. Vidím tělo v letu, jako tryskáč. Pozoruji ho shora. Cítím horko v podbřišku, propojení hlavy, krku, srdce. Choulím se do klubíčka. Snažím se schovat, protože to bolí."

S čím je ta bolest spojená?

"S láskou. S nepochopením lásky od člověka, který ode mě odchází. Nepochopil, co vnímám, co jsem mu chtěla ukázat. Jakoby mě nůž řezal na srdci. Mám v něm prasklinu. Vytéká tudy láska, která není s kým sdílet. Každý, komu ji dám, jen mávne rukou, vezme ji a odchází. Každé mávnutí je jako nůž do srdce."

Co očekáváš, když dáváš lásku?

"Spoluprožívání. Aby to také cítil. Pochopil, jaké to je. Půjčuji mu tu schopnost, abychom prožívali spolu. Půjčuji mu kus své lásky, aby pochopil. Ale on ji jen vezme a odejde."

Proč propůjčuješ svoje schopnosti?

"Pro pocit lásky."

Kam až jsi schopná pro něj zajít? Co jsi pro ten pocit lásky schopná udělat?

"Darovat sebe. Své tělo k používání. Teď cítím propojení a mamkou. Vibruje mi mozek, krk, solar, podbřišek, zadek. Jde mi to do břicha. Vzala jsem to na sebe. ..."

Terapie pokračuje.

Naše tělo si pamatuje a je připravené se nám ve správný čas připomenout. Skrze nevysvětlitelný tlak, bolest, sevření či emoce nám dává najevo, že jsme připraveni uvidět věci tak, jak se mají.

Pochopení nám pomůže uvolnit to sevření. Zodpoví tížené otázky. Uklidní naši mysl. To všechno se muselo stát, abychom byli tady a teď. V ten moment povyrosteme. Zesílíme. Rány se zacelí. Přijde úleva a uvolnění. Staneme na novém začátku o poznání silnější.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište 💖 🌍 🌻

Otázka: Co mohu udělat proto, abych se na tomhle světě cítila soběstačná, naplněná, volná, svobodná?

Připoutanost

Wed, 15 Jul 2026 12:57:00 +0000

Příběh z poradny, regresní terapie 👇

Z čeho je ti zle? Zeptej se toho hlasu tam uvnitř.

"Stejně je mi blbě jen z vlastní lítosti. Z toho, co jsem nedostala nebo dostala navrh. Co mě zatížilo. Co mi sebralo iluze, že svět může být fér. A teď mám vztek na všechno. Štve mě ta volnost a radost ostatních. Chci jí taky. Chci být všude s nimi, aby mi něco neuniklo. Vlastně jsem v pasti a držím v ní i ostatní."

Kam tě to dovede, když se nic nezmění?

"Do nemoci, samoty, nenávisti, zoufalství a beznaděje. Tam se ztratím. Sama. Nebude cesty zpět. Bolí mě hrudník.."

Běž se do toho hrudníku podívat. Co je v něm schované?

"Hraješ tady na ostatní chudinku. Snažíš se je chránit před zmrzačením, a uniká ti, že to ty jsi zmrzačená. Ta, co už nezvládne udělat ani krok navíc. Stojíš ostatním v cestě k radosti. Bráníš jim ve vlastních zkušenostech. Protože jen zrcadlíš to, kde sama nemůžeš."

Když se podíváš za oponu vlastní bolesti, jak žijí tví blízcí?

"Jsou šťastní. Chtějí žít. Mají dostatek energie na všechno. Já jsem ta, co nemůže."

Jak jsi jim zasahovala do života?

"Snažila jsem se jim vnutit to, co já sama nejvíc potřebuji. Viděla jsem v nich svou vlastní bolest a rozdávala rady, jak se z ní mají vyléčit. Proto jsem pořád chtěla, aby odpočívali, leželi, spali. Nedocházelo mi, jak moc jsem jim brala svobodu."

Co ještě potřebuješ?

"Klid. Ticho. Spánek. Úlevu. Pochopení. Porozumění. Suchou, teplou postel. Pocit, že jsem milovaná a v bezpečí. Vlastně jsem se pomocí druhým snažila vymáhat pomoc sobě. Stálo mě to spoustu sil."

Co ti vzalo síly?

"Vlastně ten zmatek. Jen jsem se točila v kolečku. Vůbec jsem nechápala, co po mě kdo chce. Že to hlavní, co po mně chtějí, je postarat se sama o sebe. Dát jim klid a prostor na vlastní život."

Jak je to teď?

" Líp. Jakoby se ta mlha rozplynula. Najednou vím, co dělat. A už to tolik nebolí. Cítím volnost a velkou úlevu. Hlavně na hrudníku."

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište. 💖🌍🌻

Marnost

Mon, 05 Jan 2026 18:56:00 +0000

"Cítím velký smutek, žal a nicotu."

Z čeho ten pocit pramení? Co v tobě vyvolává?
"Že nic nemá smysl, protože mě stejně všichni opustí."

Zkus si vybavit nějakou důležitou vzpomínku spojenou s tímhle pocitem. Kdy se objevil poprvé?
"Jsem osmiletý chlapec, ale jakoby v nějaké jiné době. Jakoby to bylo někdy kolem světové války. Sedím v dešti na obrubníku. Leje jako z konve. Prší na mě. Je mi zima. Rodiče se doma hádají, a tak utíkám ven. Jsme chudí, sotva vycházíme z penězi. Mám hlad, ale je lepší mít hlad než být uprostřed těch hádek. Nemám to rád. Vysiluje mě to, a tak sním o lepším životě o samotě. Rodiče se milují, ale mají finanční problémy a situace je dohání k šílenství. Mám z toho stažený žaludek. Křik jen prohlubuje úzkost a můj pocit marnosti. Rád bych jim pomohl, ale nevím jak."

Kdy se u tebe poprvé objevila taková marnost?
"Bylo mi tam asi 16let v té době. Tátovi přišel povolávací rozkaz do služby a musel odejít a s mámou jsme zůstali sami. Věděl jsem, že to neutáhneme. Mámu to úplně zlomilo. Tátu už jsem víckrát neviděl. Zbytek života už jsem tak nějak dopotácel."

Vzpomeneš si, proč jsi do tohohle života přišel? Jaký byl tvůj příchod na svět?
"Rodiče si miminko přáli, i když je překvapilo. Báli se, jak se o mě postarají. Kolikrát mi to i za zády vyčítali, kdyby nebylo toho kluka. Snažil jsem se nepřekážet. Nebýt to břímě. Ale nedostal jsem příležitost."

Je něco, za co se na ně zlobíš?
"Zlobím se na tátu, že se měl k situaci postavit čelem. Byla těžká doba, ale přeci řešení někde muselo být. Měl se o nás postarat a ne jen nadávat a křičet na nás."

Někdy situace je jaká je, ale i taková nás přichází něco naučit. Vidíš nějakou souvislost tehdejšího příběhu se svým současným životem?
"Ano. Míval jsem strach už jako dítě, jestli vydělám dost peněz. Neměl jsem rád zimu a mokro, když mi voda padala za krk. Potýkal jsem se s marností a nechutí, když se mi nedařilo. Hádky ve mně vyvolávaly úzkosti a pláč a velmi silně se mě dotýkaly příběhy sirotků z ulice. Cítil jsem velký strach z chudoby. Také jsem se hodně přepínal, abych si zařídil bohatý život. A to se povedlo. Už není třeba tolik tlačit na pilu. Strach už mě dnes nezastaví."

Co jsi se díky příběhu naučil?
"Velmi si vážím své současné rodiny. Vím, že křikem nic nespravím, a tak pokaždé hledáme řešení. Miluji je nadevše. Vím, že i když se mi bude dařit méně, můžeme se mít spolu hezky."

Hledáme další souvislosti a zbytky pocitů viny. Přichází úleva a odpuštění.
Každý příběh v sobě skrývá obrovská ponaučení, díky kterým jsme dnes tam, kde jsme. Naše tělo si pamatuje a je připraveno uvidět ve správný čas. Jednoho dne pochopíme a všechny dílky do sebe zapadnou.

Cesta je. Tak hledejte. Najdete. Nebo mi napište

Potřebuji se obhajovat.

Mon, 05 Jan 2026 18:54:00 +0000

Kde vznikla ta obrovská touha se obhajovat?
"Udělal jsem něco, co jsem nechtěl, ale nikdo jiný v okolí nebyl, a tak padla vina na mě."

Jak jsi se v ten moment cítil? Vyčítal sis to potom?
"Ano, až do poslední chvíle svého života."

Vnímáš ten stejný pocit viny ještě teď v tomto současném životě? Jak se projevuje?
"Ano. Cítím obrovskou zodpovědnost za to, co dělám. Bojím se věcí, které nejsou vyzkoušené. Novoty mě děsí. Bojím se, co se stane a že něco pokazím. Neumím se stoprocentně rozhodnout, co je správně. Pochybuji a ohlížím se na okolí. Jen stěží dokáži přiznat svou chybu nebo projevit slabost, že nejsem takový ranař, jak bych chtěl."

Co ti brání projevit své přednosti?
"Bojím se neoprávněného odsudku a trestu. Možná i bolesti a zrady. Těžko se mi věří lidem. Raději pracuji sám."

Viníš se ještě z něčeho?
"Ano. Že jsem měl být obezřetnější pohotově reagovat. Třeba je včas varovat, aby se zachránili. Bylo to příliš rychlé."

Jaké ponaučení si můžeš ze vzpomínky odnést pro svůj současný život?
"Že neovlivním vše, co se kolem mě děje. I já mohu selhat a udělat chybu. Je to součást života. Dnes už vím, že budu chytřejší a dávat si větší pozor. Mohu se více uvolnit, pracovat samostatně a důvěřovat svým schopnostem. Je jiná doba. Už je to pryč. Dnes už mě nikdo jen tak trestat nebude."

Jak ti teď připadá ten kluk ze vzpomínky?
"Jako malý hlupáček, co dnes ví, že suchá tráva hoří."

Hledáme další souvislosti a strachy ovlivňující současný život. Valíme oči. Plácáme se do čela. Odpouštíme. Smějeme se. Víme. Na světě je zase krásně.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište

Bojím se, že už se nenadechnu.

Mon, 05 Jan 2026 18:46:00 +0000

Prožitím dávné vzpomínky porozumíme hlubokým emocím, které nás provází už od nepaměti. Jestli jsou příběhy reálné, není podstatné. Důležité je, že fungují. Upouští tlak a navrací chuť do života.

Vejdi do té místnosti. Co tam vidíš?
"Dívám se na své nohy. Stojím jako na nějakém lepidle. Lepí se mi na boty. Zvedám hlavu a vidím kolem sebe obrovské vlny, které mě převyšují. Lapám po dechu. Stojím jako zkoprnělá."

Co tě tak vyděsilo? Čeho se bojíš?
"Že už se nenadechnu. Cítím velký tlak na hrudníku. Nemohu dýchat. Mám stažené plíce, jako když na mě někdo leží."

Kdo na tobě leží? Co je zač?
"Nějaký muž. Dělá se mnou nevyslovitelné věci. Nevím,co dělat,tak jen čekám, až to skončí."

Jak jsi se do té situace dostala? Co se stalo předtím?
"Šla jsem lesem a potkala mladého, urostlého vojáka. Byl na mě neskutečně milý, příjemný, usmíval se. Zval mě k sobě a já naivně souhlasila. Hlídal hranice. Měl k dispozici útulnou chatu v lese. Všude byl klid a hezká příroda. Byla jsem mladá a zvědavá. Zavedl mě do chaty a znásilil. Než mi došlo, co se děje, bylo pozdě. Dusil mě svou vahou. Nemohla jsem dýchat. Až se mi dělaly mžitky před očima. Byla jsem v šoku. Bezbranná."

Jak tenhle zážitek ovlivnil tvůj současný život?
"Bojím se spát v malých chatách i stanech, zvláště když jsou u lesa a šumí kolem nich stromy. Bojím se, že na mě někdo překvapí a já nebudu umět reagovat. Cítím se nesvá otevřeném prostranství a vrzání všeho druhu. Je mi divně, když se nemůžu plně nadechnout, byť třeba jen při přátelském objetí. Mám v tu chvíli pocit, že něco nezvládnu. Když mě v životě něco nebavilo, jen jsem čekala, až to skončí. Nerozuměla jsem tomu, ale tělo si pamatovalo."

Když se teď vrátíš zpátky do místnosti s lepidlem, jak je ti tam teď, když víš, co víš?
"Cítím větší klid a odstup. Dívám se z povzdálí a cítím se mnohem lépe když vím, že ta situace už je pryč. Vlny symbolizovaly známý pohyb a lepidlo tu bezmoc. Obávala jsem se, že se mi to stane znovu. Díky tomu zážitku vím, na co si mám dát pozor. Také jsem si vybrala toho nejlepšího pro svůj současný život. Miluji ho nadevše. Vím, že mě bude chránit, ať se stane cokoliv."

Zpracováváme pocity viny, odpouštíme i děkujeme sobě. Léčíme dušičku a stanovujeme nový směr. Život po regresi už nikdy nebude jako dřív, a to je dobře.
Cesta je. Hledejte, najdete nebo mi napište