simanova - Regresní příběhy

Připoutanost

Wed, 15 Jul 2026 12:57:00 +0000

Příběh z poradny, regresní terapie 👇

Z čeho je ti zle? Zeptej se toho hlasu tam uvnitř.

"Stejně je mi blbě jen z vlastní lítosti. Z toho, co jsem nedostala nebo dostala navrh. Co mě zatížilo. Co mi sebralo iluze, že svět může být fér. A teď mám vztek na všechno. Štve mě ta volnost a radost ostatních. Chci jí taky. Chci být všude s nimi, aby mi něco neuniklo. Vlastně jsem v pasti a držím v ní i ostatní."

Kam tě to dovede, když se nic nezmění?

"Do nemoci, samoty, nenávisti, zoufalství a beznaděje. Tam se ztratím. Sama. Nebude cesty zpět. Bolí mě hrudník.."

Běž se do toho hrudníku podívat. Co je v něm schované?

"Hraješ tady na ostatní chudinku. Snažíš se je chránit před zmrzačením, a uniká ti, že to ty jsi zmrzačená. Ta, co už nezvládne udělat ani krok navíc. Stojíš ostatním v cestě k radosti. Bráníš jim ve vlastních zkušenostech. Protože jen zrcadlíš to, kde sama nemůžeš."

Když se podíváš za oponu vlastní bolesti, jak žijí tví blízcí?

"Jsou šťastní. Chtějí žít. Mají dostatek energie na všechno. Já jsem ta, co nemůže."

Jak jsi jim zasahovala do života?

"Snažila jsem se jim vnutit to, co já sama nejvíc potřebuji. Viděla jsem v nich svou vlastní bolest a rozdávala rady, jak se z ní mají vyléčit. Proto jsem pořád chtěla, aby odpočívali, leželi, spali. Nedocházelo mi, jak moc jsem jim brala svobodu."

Co ještě potřebuješ?

"Klid. Ticho. Spánek. Úlevu. Pochopení. Porozumění. Suchou, teplou postel. Pocit, že jsem milovaná a v bezpečí. Vlastně jsem se pomocí druhým snažila vymáhat pomoc sobě. Stálo mě to spoustu sil."

Co ti vzalo síly?

"Vlastně ten zmatek. Jen jsem se točila v kolečku. Vůbec jsem nechápala, co po mě kdo chce. Že to hlavní, co po mně chtějí, je postarat se sama o sebe. Dát jim klid a prostor na vlastní život."

Jak je to teď?

" Líp. Jakoby se ta mlha rozplynula. Najednou vím, co dělat. A už to tolik nebolí. Cítím volnost a velkou úlevu. Hlavně na hrudníku."

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište. 💖🌍🌻

Marnost

Mon, 05 Jan 2026 18:56:00 +0000

"Cítím velký smutek, žal a nicotu."

Z čeho ten pocit pramení? Co v tobě vyvolává?
"Že nic nemá smysl, protože mě stejně všichni opustí."

Zkus si vybavit nějakou důležitou vzpomínku spojenou s tímhle pocitem. Kdy se objevil poprvé?
"Jsem osmiletý chlapec, ale jakoby v nějaké jiné době. Jakoby to bylo někdy kolem světové války. Sedím v dešti na obrubníku. Leje jako z konve. Prší na mě. Je mi zima. Rodiče se doma hádají, a tak utíkám ven. Jsme chudí, sotva vycházíme z penězi. Mám hlad, ale je lepší mít hlad než být uprostřed těch hádek. Nemám to rád. Vysiluje mě to, a tak sním o lepším životě o samotě. Rodiče se milují, ale mají finanční problémy a situace je dohání k šílenství. Mám z toho stažený žaludek. Křik jen prohlubuje úzkost a můj pocit marnosti. Rád bych jim pomohl, ale nevím jak."

Kdy se u tebe poprvé objevila taková marnost?
"Bylo mi tam asi 16let v té době. Tátovi přišel povolávací rozkaz do služby a musel odejít a s mámou jsme zůstali sami. Věděl jsem, že to neutáhneme. Mámu to úplně zlomilo. Tátu už jsem víckrát neviděl. Zbytek života už jsem tak nějak dopotácel."

Vzpomeneš si, proč jsi do tohohle života přišel? Jaký byl tvůj příchod na svět?
"Rodiče si miminko přáli, i když je překvapilo. Báli se, jak se o mě postarají. Kolikrát mi to i za zády vyčítali, kdyby nebylo toho kluka. Snažil jsem se nepřekážet. Nebýt to břímě. Ale nedostal jsem příležitost."

Je něco, za co se na ně zlobíš?
"Zlobím se na tátu, že se měl k situaci postavit čelem. Byla těžká doba, ale přeci řešení někde muselo být. Měl se o nás postarat a ne jen nadávat a křičet na nás."

Někdy situace je jaká je, ale i taková nás přichází něco naučit. Vidíš nějakou souvislost tehdejšího příběhu se svým současným životem?
"Ano. Míval jsem strach už jako dítě, jestli vydělám dost peněz. Neměl jsem rád zimu a mokro, když mi voda padala za krk. Potýkal jsem se s marností a nechutí, když se mi nedařilo. Hádky ve mně vyvolávaly úzkosti a pláč a velmi silně se mě dotýkaly příběhy sirotků z ulice. Cítil jsem velký strach z chudoby. Také jsem se hodně přepínal, abych si zařídil bohatý život. A to se povedlo. Už není třeba tolik tlačit na pilu. Strach už mě dnes nezastaví."

Co jsi se díky příběhu naučil?
"Velmi si vážím své současné rodiny. Vím, že křikem nic nespravím, a tak pokaždé hledáme řešení. Miluji je nadevše. Vím, že i když se mi bude dařit méně, můžeme se mít spolu hezky."

Hledáme další souvislosti a zbytky pocitů viny. Přichází úleva a odpuštění.
Každý příběh v sobě skrývá obrovská ponaučení, díky kterým jsme dnes tam, kde jsme. Naše tělo si pamatuje a je připraveno uvidět ve správný čas. Jednoho dne pochopíme a všechny dílky do sebe zapadnou.

Cesta je. Tak hledejte. Najdete. Nebo mi napište

Potřebuji se obhajovat.

Mon, 05 Jan 2026 18:54:00 +0000

Kde vznikla ta obrovská touha se obhajovat?
"Udělal jsem něco, co jsem nechtěl, ale nikdo jiný v okolí nebyl, a tak padla vina na mě."

Jak jsi se v ten moment cítil? Vyčítal sis to potom?
"Ano, až do poslední chvíle svého života."

Vnímáš ten stejný pocit viny ještě teď v tomto současném životě? Jak se projevuje?
"Ano. Cítím obrovskou zodpovědnost za to, co dělám. Bojím se věcí, které nejsou vyzkoušené. Novoty mě děsí. Bojím se, co se stane a že něco pokazím. Neumím se stoprocentně rozhodnout, co je správně. Pochybuji a ohlížím se na okolí. Jen stěží dokáži přiznat svou chybu nebo projevit slabost, že nejsem takový ranař, jak bych chtěl."

Co ti brání projevit své přednosti?
"Bojím se neoprávněného odsudku a trestu. Možná i bolesti a zrady. Těžko se mi věří lidem. Raději pracuji sám."

Viníš se ještě z něčeho?
"Ano. Že jsem měl být obezřetnější pohotově reagovat. Třeba je včas varovat, aby se zachránili. Bylo to příliš rychlé."

Jaké ponaučení si můžeš ze vzpomínky odnést pro svůj současný život?
"Že neovlivním vše, co se kolem mě děje. I já mohu selhat a udělat chybu. Je to součást života. Dnes už vím, že budu chytřejší a dávat si větší pozor. Mohu se více uvolnit, pracovat samostatně a důvěřovat svým schopnostem. Je jiná doba. Už je to pryč. Dnes už mě nikdo jen tak trestat nebude."

Jak ti teď připadá ten kluk ze vzpomínky?
"Jako malý hlupáček, co dnes ví, že suchá tráva hoří."

Hledáme další souvislosti a strachy ovlivňující současný život. Valíme oči. Plácáme se do čela. Odpouštíme. Smějeme se. Víme. Na světě je zase krásně.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište

Bojím se, že už se nenadechnu.

Mon, 05 Jan 2026 18:46:00 +0000

Prožitím dávné vzpomínky porozumíme hlubokým emocím, které nás provází už od nepaměti. Jestli jsou příběhy reálné, není podstatné. Důležité je, že fungují. Upouští tlak a navrací chuť do života.

Vejdi do té místnosti. Co tam vidíš?
"Dívám se na své nohy. Stojím jako na nějakém lepidle. Lepí se mi na boty. Zvedám hlavu a vidím kolem sebe obrovské vlny, které mě převyšují. Lapám po dechu. Stojím jako zkoprnělá."

Co tě tak vyděsilo? Čeho se bojíš?
"Že už se nenadechnu. Cítím velký tlak na hrudníku. Nemohu dýchat. Mám stažené plíce, jako když na mě někdo leží."

Kdo na tobě leží? Co je zač?
"Nějaký muž. Dělá se mnou nevyslovitelné věci. Nevím,co dělat,tak jen čekám, až to skončí."

Jak jsi se do té situace dostala? Co se stalo předtím?
"Šla jsem lesem a potkala mladého, urostlého vojáka. Byl na mě neskutečně milý, příjemný, usmíval se. Zval mě k sobě a já naivně souhlasila. Hlídal hranice. Měl k dispozici útulnou chatu v lese. Všude byl klid a hezká příroda. Byla jsem mladá a zvědavá. Zavedl mě do chaty a znásilil. Než mi došlo, co se děje, bylo pozdě. Dusil mě svou vahou. Nemohla jsem dýchat. Až se mi dělaly mžitky před očima. Byla jsem v šoku. Bezbranná."

Jak tenhle zážitek ovlivnil tvůj současný život?
"Bojím se spát v malých chatách i stanech, zvláště když jsou u lesa a šumí kolem nich stromy. Bojím se, že na mě někdo překvapí a já nebudu umět reagovat. Cítím se nesvá otevřeném prostranství a vrzání všeho druhu. Je mi divně, když se nemůžu plně nadechnout, byť třeba jen při přátelském objetí. Mám v tu chvíli pocit, že něco nezvládnu. Když mě v životě něco nebavilo, jen jsem čekala, až to skončí. Nerozuměla jsem tomu, ale tělo si pamatovalo."

Když se teď vrátíš zpátky do místnosti s lepidlem, jak je ti tam teď, když víš, co víš?
"Cítím větší klid a odstup. Dívám se z povzdálí a cítím se mnohem lépe když vím, že ta situace už je pryč. Vlny symbolizovaly známý pohyb a lepidlo tu bezmoc. Obávala jsem se, že se mi to stane znovu. Díky tomu zážitku vím, na co si mám dát pozor. Také jsem si vybrala toho nejlepšího pro svůj současný život. Miluji ho nadevše. Vím, že mě bude chránit, ať se stane cokoliv."

Zpracováváme pocity viny, odpouštíme i děkujeme sobě. Léčíme dušičku a stanovujeme nový směr. Život po regresi už nikdy nebude jako dřív, a to je dobře.
Cesta je. Hledejte, najdete nebo mi napište

Vysoké nároky a tlak na své děti

Mon, 05 Jan 2026 18:40:00 +0000

Někdy je způsob výchovy dětí uložen daleko hlouběji, než by se mohlo zdát. Nevědomky přejímáme reakce našich předchůdců. Přijdou nám normální, běžné, tradiční, že tak se to dělá. Přemíra kontroly není z dlouhodobého hlediska udržitelná. Proto se jednoho dne objeví dušička, která rodový vzorec odhalí a dále nepřenese.

"Vidím před sebou ženy svého rodu a říkám jim: "Holky moje, co jste si to nechaly dělat?" a ony odpovídají: "Byly jsme v tom samy. Ty už nejsi. Můžeš. Běž. Spolupracuj. Žij. Projev se. Buď šťastná. Milujeme tě a vždycky tu pro tebe budeme." Objímáme se, ale já cítím, že se jim vnitřně bráním a nepouštím je k sobě."

Proč je k sobě nepouštíš?
"Obávám se prozrazení, že nejsem tak silná, jak bych měla být."

Kdo po tobě chce, abys byla silná?
"Matka. Má vysoké nároky. Obávám se, co se stane, když nesplním. Vyvíjím na sebe tlak, že musím splnit."

Zeptej se svých žen, kde se poprvé ve vašem rodu takový tlak objevil? Představ si je před sebou všechny. Je mezi nimi některá jiná?
"Jedna je jak turbomyš. Litá pořád dokola a nechce vůbec zastavit."

Zavolej na ni, ať se zastaví.
"Je vzteklá, jakobych ji měla zdržovat. Nemá na nic čas. Obrací se ke mně se slovy:" Víte vy vůbec, kdo Já jsem?!"

Kdo je?
"Je jakousi vrchní správkyní velkého zámku. Má vše na starost a velkou zodpovědnost. Vše musí lícovat a hrát dohromady. Na chyby není čas."

Zeptej se jí, jestli má rodinu.
"Ta otázka ji zaskočila. Nemá. A když se zeptám proč, úplně zbledne a konečně se zastaví. Odmlčí se a pak povídá: "Nemám, přišla jsem o něj. Zařekla jsem se, že už další nechci a šla do služby. Tak makáme!", chce zase odběhnout.

Vrať ji zpět a zeptej se jí, co si dodnes vyčítá. Za co se viní?
Povídá: "Viním se za to, že jsem selhala jako žena i matka. Dodnes si to vyčítám. Nedokázala jsem si odpustit. Snažím na všechno zapomenout. Tady si mě váží. Kdysi jsem bývala důležitá pro sebe, ale tím zážitkem se všechno zbořilo."

Zeptej se jí, jestli si teď dokáže všechno odpustit.
"Říká, že ano a ráda! Odpouštíme. Odpadávají z ní kusy popraskané hlíny a rodí se z ní krásná dívka s dlouhými copy. Jakoby tam byla celá ta staletí zakletá. Je krásná, úchvatná. Usmívá se. Už nemá takovou touhu spěchat. Dýchá. Vnímá i svět kolem sebe. Už pro ní není prioritou pouze práce. Chce vidět, co je dál. Děkuje mi a já jí za vše, co jsem mohla díky ní poznat. Loučíme se. Odchází. Už není třeba se dál honit. Teď už mě nikdo trestat nebude."

Jak reagují ženy v tvém rodu na takový příběh?
"Jen stojí a zírají. Uvědomují si, jak moc v sobě měly tenhle tlak zakořeněný. Vůbec to netušily. Odchází z nás postupně všechny předsudky i tendence na sebe vyvíjet tlak. Už nebudeme spěchat. Vše už je zařízené a připravené pro život. Objímáme se a cítíme velkou úlevu. Uprostřed našeho kruhu se utváří velká energetická koule, která z nás vytahuje zbytky pradávných stop. Pak odchází směrem vzhůru. Vše je dokonalé, čisté a tak, jak ma být. Děkujeme si. Loučíme se a vítáme nový začátek."

Cítíte-li ve svém těle tlak, pátrejte po jeho příčině. Možná ani není váš. Hledejte, najdete nebo mi napište

Zarputilost

Mon, 05 Jan 2026 18:35:00 +0000

Regresní terapie nám pomáhá pochopit souvislosti, které se nám dějí nebo v minulosti děly. Přináší úlevu, nadhled i nový úhel pohledu. Po regresi už nikdy nebude svět jako dřív.

Cítíš teď někde ve svém těle pocit viny? Co tě na sobě štve?
"Štve mě zahálení. Špatně se mi vstává z postele. Nechce se mi vstávat, žít, starat se o druhé. Plýtvám časem. Než, abych udělala něco špatně, raději nedělám nic. A tak jen ležím, nic nedělám a pak si to vyčítám. Chci, aby bylo po mém a mohla jsem žít podle sebe."

Co by sis chtěla odpustit?
"Ráda bych odpustila mamce a svému manželovi za to, že se mě v dobré víře snažili strhávat z mé cesty. Přesvědčovali mě o svých pravdách a já jim věřila. Nechala jsem si tím brát svou sebedůvěru a radost ze života. Chci za pochodu odpouštět všem, co mi kecají do práce. Sama jsem to kdysi dělala a teď se za to viním. Chtěla jsem měnit lidi k obrazu svému ve svůj prospěch, mít vždy pravdu, a teď se mi to "vrací na dětech", ale ne od dětí nýbrž ze strany babičky a manžela.
Snaží se mě vpasovat do svého života jako dceru, kterou nechají děti odpočinout a manželku, co má volné večery jen pro svého muže. Jenže já už jsem máma dvou živých dětí, které chtějí vidět celý svět a já chci žít s nimi aktivně. Ještě se v životě naodpočívám dost."

Co bys chtěla mamce s manželem vzkázat?
"Jestli chcete trávit čas se mnou a mými dětmi, přidejte se k nám. Neměňte nás, ale poznávejte svět společně s námi. Nepotřebuji hlídat děti proto, abych si odpočinula. Potřebujeme si s dětmi dosyta vyžít náš společný čas, který milujeme, abychom se jednou mohli rozloučit v plné parádě."

Vidíš teď nějakou vlastnost, která vás tři spojovala?
"Ano. Všichni tři jsme chtěli, aby bylo po našem, protože tak je to nejlepší. Přetahovali jsme se navzájem o své pravdy. Tím vznikal tlak a věcně opakující se hádky."

Kudy z toho vede cesta ven?
"Přestat usilovat o trůn. Jít svou cestou, kde se s dětmi cítíme dobře. Dovolit manželovi s mamkou, aby se zapojili a důvěřovali mým krokům. Moje děti jsou šťastné. Prospívají, a to je nejvíc. Na mě je, abych brala události s klidem a důvěřovala, že to, jak jednám, je správně. Pak budu v klidu já, moje děti i celá naše rodina."

Budu-li něco zarputile chtít, pravděpodobně se v mém okolí objeví někdo se stejnou zarputilostí. Vyhraje ten, kdo první pochopí a odstoupí.
Rčení "Pánbůh ti to vrátí na dětech." je znakem předávání rodového traumatu v přímém přenosu. Je jen otázkou času, ve které životní fázi a v jaké oblasti trauma naší rodiny odhalíme. Pokud se tak stane, tuto větu už svým dětem víckrát nezopakujeme.

Cesta je. Tak hledejte, najdete. Nebo mi napište

Bojím se mužů.

Sat, 15 Nov 2025 07:29:00 +0000

Regresní terapie pracuje s emocemi i prožitky. Přináší nadhled, úlevu a pochopení.

"Mám strach z mužů. Bojím se, že mi budou způsobovat bolest. Od malička se bojím bolesti."

Je nějaké místo ve tvém těle, kde cítíš při takových myšlenkách tlak? Nech ho maximálně zesílit. Kde je?
"Na hrudníku a ještě více v podbřišku. Je to jako velký, nafouklý, tvrdý balón od podbřišku až po žaludek."

Běž se do toho balónu podívat. Jak to uvnitř vypadá?
"Stojím uprostřed. Kolem mě se shrocují všichni muži, co jsem kdy poznala. Je jich moc. Nevím jsi rady. Panikařím. Utíkám na místo, kde můžu být sama, kde budu v bezpečí. Bojím se jich."

Čeho se bojíš?
"Zneužití, podrazu, partnerství, závazku, páření, porodu, založení rodiny. Chce se mi od všeho utéct, abych našla klid."

Jak dlouho budeš utíkat?
"Dokonce života, dokud nepadnu."

Myslíš, že najdeš klid, když budeš stále utíkat?
"To asi ne. Cítím obrovský strach, chci utéct. "

Jdi do toho balónu. Jak to tam vypadá? Co tam cítíš?
"Velkou bolest a žal. Jak to ty naše ženy mohly dopustit? Tolik se trýznit. Vyvíjely na muže tlak. Chtěly vládnout a když muž neposlouchal, upadaly do pocitu viny, sebelítosti a bezradnosti. Tolik chtěly, aby s nimi byl muž doma a neutíkal od nich. Ale oni utíkali a pořád někam. Vznikalo z toho dusno a výčitky, že ji nemá rád, když s ní netráví všechen možný čas. To stejné jsem viděla i u svých rodičů. Když už byli spolu jen se hádali a vyčítali si. Matka potřebovala mít za každou cenu pravdu a vyhrát. Z vítězství ale měla beztak jen další výčitky a nikam to nevedlo. Smutek a žal nahrazovaly cukrem. Místo lásky se sytily kaloriemi. Nevěděly, jak se cítit milované a uznané. Čím zaplnit to prázdné místo. Čím více muže svazovaly, tím rychleji od nich utíkali a smutek se prohluboval. Jako začarovaný kruh, ve kterém já už být nechci."

"Vnitřní obal balónu praská a odlupuje se jako kožovitá slupka. Snažím se jí sloupnout. Je pod ní krásná růžová tkáň. Teď se ale v jednom místě trhá, jakoby tam byla přišpendlená." Sloupni jí, ke špendlíku se vrátíme.
"Hotovo."

Záměř se teď na ten špendlík. Co je zač?
"Je to moje paličatost, která se nechce vzdát ublíženosti "vždyť já jsem přeci ta chudinka, které všichni ubližují". Špendlík mi měl připomínat výstrahu, abych se držela od mužů dál, protože mi zlomí srdce."

Kdo ti tam ten špendlík dal?
"Moje máma. Chtěla mě tím chránit před muži, abych si na ně dala pozor a vybrala si lépe než ona. Přála si pro mě, abych žila lepší partnerství."

Představ si teď u špendlíku svou maminku a pověz jí, že její role ochrany byla úspěšně dokončena. Není již dál potřeba. Společně pak špendlík vyndejte. Špendlík představoval po generace předávané trauma "Dej si pozor na muže, protože tě v tom nechají a zlomí ti srdce."

Milá maminko, děkuji ti za vše, co jsem mohla díky tobě poznat, to dobré i to zlé, teď je řada na mě.
Prázdné místo plníme láskou a pochopením. Špendlík odchází. Rány se hojí. Úleva, radost, hluboký úsměv.

Přestože mysl namlouvá, že je vše v pořádku, tělo nám předává nejrůznějšími signály témata k rozlousknuti, která ve štěstí překáží. Jako to bylo i v tomto případě, kdy se mladá maminka necítila dobře v přítomnosti mužů a už vůbec ne ve vztahu se svým milovaným, kterého miluje nadevše na světě.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište.

Bojím se mluvit a navazovat vztahy.

Sat, 15 Nov 2025 07:11:00 +0000

Schopnost seznamovat se, kamarádit a vycházet s lidmi odkoukáváme od svých rodičů. Měli - li oni problém nasazovat vztahy, pravděpodobně i my se v téhle oblasti budeme cítit nesví. Zdravý vztah poznáte tak, že vám v něm nic nepřekáží. Cítíte klid a bezpečí.

"Bojím se navazovat vztahy. Když mám s někým mluvit, potím se. Ústní zkoušení pro mě vždycky byla noční můra. Neumím pohotově zareagovat na nečekanou otázku. Stydím se první pozdravit. Bojím se říct svůj názor, být středem pozornosti, kritiky, hodnocení, opovržení i zesmešnění. Raději se držím stranou. Bojím se, že si nenajdu partnera a skončím sama, protože kdo by s takovou chtěl být. Cítím, že pořád nedělám dost. Bojím se chyb a panikařím ze změn. Žiji v permanentním stresu. Mám pocit, že mi nikdo nerozumí a jsem na všechno sama. Bojím se samoty stejně jako kontaktu s lidmi."

Vzpomeň si, kdy se poprvé takové pocity objevily?
"Byla jsem malá. Musela jsem do školy, ale vůbec jsem tomu prostředí nerozuměla. Nevěděla jsem, co se po mně chce. Chybělo mi vysvětlení, o co tady jde, a tak jsem jela metodu pokus omyl a s každým krokem ve mně rostlo napětí, jestli je to chyba a přijde trest. Teď, když na to vzpomínám, by mi nejvíce pomohlo, kdyby mi máma vysvětlila, proč tam musím chodit, což nikdy nedokázala."

Proč to nedokázala?
"Sama nevěděla, jak vztahy fungují. Plácala se v nich. Cítila jsem, jak by mi ráda dala vysvětlení, ale měla tam prázdno. Jen hleď si svého a je nech být. Její vztahy v okolí byly katastrofa. Kam jsem přišla, mluvilo se o ní s opovržením nebo nechutí. Věděla jsem, že je to špatně, ale netušila, jak to napravit."

Co jsi od lidí očekávala?
"Že mi jasně řeknou, co ode mě chtějí. Dají mi pravidla, po jejichž dodržení mě pochválí a budou mít rádi. A tak jsem se honila a snažila vše splnit na jedničku, ale nakonec jsem zjistila, že má snaha spíše okolí iritovala než inspirovala. Mlátila jsem se ode zdi ke zdi a viděla jen ty nechápavé pohledy, proč to dělám. Jakoby mi chyběla linka, po které bych mohla jít."

Za co se ze své minulosti viníš?
"Viním se, že jsem selhala."

Proč jsi selhala?
"Protože jsem vynaložila všechnu energii do druhých a na mě už nezbývalo. Trpěla jsem kvůli tomu úzkostmi, depresí, neurózami, nechutenstvím a dalšími sebedestrukčními sklony, kterými jsem se trestala za to, že se mi nedaří prolomit ledy. Ostatním to bylo jedno. Zapomněla jsem úplně na důvěru samu v sebe, protože já přeci nejsem důležitá. Dělala jsem vše tak, aby byli spokojeni druzí. A ani to mi nešlo."

Kdy se v tobě poprvé objevilo nutkání zavděčit se?
"Mám pocit, že ani není moje a mám ho od narození. Má ho i mamka a babička. Nevím proč vznikl. Jen cítím tu pachuť."

Proč to dělaly?
"Nevěřily si. Honily se. Měly sebe na posledním místě. Věřily, že takhle je to správně. Ale já už to tak dál nechci."

A tak pocity nedostatečnosti překlápíme v důvěru. Odpouštíme a děkujeme ženám v rodu za jejich důležité životy, které nás dovedly až sem. Nastavujeme nové hranice a posilujeme sebedůvěru, laskavost a láskyplnost sama k sobě.

Schopnost tvořit vztahy odráží náš vztah k sobě samým. Jako malé děti se vztahy učíme od svých rodičů. Zdravý vztah je takový, ve kterém cítíme klid a uvolnění. Pokud nás něco burcuje, chce to být uviděno a pochopeno. Přijde úleva a dílky do sebe zapadnou. Tělo s námi komunikuje skrze emoce. Žádné z ničehonic není.
Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište.

Sesterská rivalita

Mon, 10 Nov 2025 08:28:00 +0000

Regresní terapie pracuje s emocemi, prožitky, pochopením situací, které se nám staly. Naše tělo si pamatuje a je připravené ve správný čas uvidět pravdu.

"Křik a stres jsou pro mě silný spouštěč. Budí ve mně strach z kritiky, že nejsem dost. Bojím se selhání, že nesplním očekávání a budu zklamáním pro všechny. Bojím se, že neunesu tlak okolí. Křik ve mně vyvolává sevření a chce se mi brečet." Otevíráme téma malé holčičky.

Nech teď k sobě přijít člověka, který ti v životě nejvíce ublížil. Poznáváš ho?

"Ano. Je to moje sestra. Stojí přede mnou. Je naštvaná a zároveň smutná."

Vybav si teď nějakou vaší silnou společnou vzpomínku. "Sestra stojí v kuchyni a vaří. Volá na mě do pokojíčku, ať za ní přijdu. Já ale nemohu jít hned. Potřebuji si ještě něco dodělat. Začala na mě řvát, že mám jít hned za ní. Třískla dveřmi, že si udělá všechno sama a nepotřebuje pomoc. Cítím bezmoc, smutek a silný vztek."

Nech tu situaci rozplynout a představ si před sebou svou sestru. Jak se má?

"Myslím, že pomoc potřebuje, ale chce všechno zvládnout sama. Závidí mi. Umím si vytvořit svůj svět. Být šťastná a v klidu. To ona si myslí, že nedokáže. Chybí ji pozornost a naslouchání sama sobě. Cítí nespravedlnost, že všichni ji vidí jako velkou, dospělou, co má vše zvládnout. Může selhat pro sebe, ale ne v očích druhých, protože by se zbořil celý svět. Bojí se, že bychom ji opustili a nikdo by ji neměl rád. Sama se má ráda, jen když se jí daří."

Co chce po tobě? "Abych jí poslouchala a měla jí ráda. Myslí si, že má za mě rodičovskou zodpovědnost. Když jsem se narodila, byla z miminka šťastná, ale bála se, že jí nebudou mít rádi, když nebude dokonalá. Zakázala si chybovat. Chce vše udělat perfektně. Cítím z ní hodně velký strach, existenční strach z fatální chyby."

Jak jí vnímáš teď, když víš, co víš?

"Omlouvá se mi, že si vše vylévala na mě. Je hodně křehký člověk."

Dokážeš popsat vlastnosti, které jsi od sestry přejala? Co máte společné?
"Křičím, když se mi něco nelíbí. Chci být co nejlepší. Jsem neústupná, zarputilá a mám touhu dokázat vše za každou cenu."

To všechno jsou silně rušivé emoce, které vám ubírají spoustu síly. Teď už splnily svou roli. Můžete je nechat jít. Udělejte to teď. Jak je vám spolu nyní?
"Líp. Cítím klid. Zmizela potřeba soutěžit. Vím, že společně i každá zvlášť dokážeme všechno na světě."

Jak se bude tvá holčička cítit teď, když na ni někdo zakřičí?

"Nelíbí se jí to, ale už není tak bezmocná. Dokázala by se ohradit slovy "Nekřič na mě!". Má pocit, že zvládne vše a nemusí se ničeho bát. Všemu se dokáže postavit."

Milá sestřičko, děkuji ti za vše, co jsi mě tu naučila a mohla jsem díky tobě poznat. Teď už vím, že ať se stane cokoliv, dokážeme všechno na světě. Spolu i každá zvlášť.

Sourozenecká rivalita může mít mnoho podob a příčin. Někdy vznikne i z dobré vůle. Avšak pokaždé dokáže pořádně zamotat vztahy i na mnoho let. Pak dospějeme a jsme schopni uvidět její pravou příčinu a následky.

Cesta je. Tak hledejte, najdete. Nebo mi napište.

Moje děti budou mít tátu.

Mon, 10 Nov 2025 08:21:00 +0000

Kdo ti v životě nejvíce ublížil?
"Táta. Odešel krátce po mém narození."

Proč táta odešel?
"Protože chtěl svůj život. Nebyl na rodinu připraven. Byl to závazek, který neustál." Je něco, z čeho se tvoje malá holčička viní? "Nemůže mluvit o svých pocitech, protože by mámě ještě přiložila."

Poprosí ji, ať tě vezme za ruku a dovede k tatínkovi.
"Neví, kde ho má hledat a proč. Neví, kde je. Je zmatená. Táta ji zajímá, ale bere to tak, že se zajímat nemá. Cítí prázdno. Netrápí se. Mamka všechno zařídí. Nikdy se po tátovi nesháněla, tak proč by měla?"

Představ si teď před sebou svého tátu.
"Není to táta, ale kamarád. Chová se tak. Klade mi standardní otázky, ale zájem necítím. Zlehčuje věci, dělá fóry, narážky, ale není mu v tom dobře. Ví, že to nezvládl. Nepostavil se k věci čelem, když se dítě narodilo. Chtěl si raději užívat života, trávit čas s kamarády a být pánem svého času. Stydí se za své chování."

Jak se cítil, když odešel?
"Chvilku jako vítěz a pak věděl, že to pokazil a zpět to nevezme. Našel jsi jinou ženu. Cítil se prázdný, vykořeněný, bezradný. Chce si být s dcerou blíž, ale neví jak. Než aby riskoval odmítnutí, raději neudělá to nic, aby něco nepokazil."

Co kdyby přišla dcera za ním?
"Přijme to. Působí teď na mě jako malý kluk, který neví, co dělat. Utekl sám před sebou."

Jaká zranění ti způsobil?
"Chová se k přivdané dceři, jako by byla jeho vlastní. Nahradil s ní moje místo. Mluví o jejích dětech jako o svých vnoučatech, přitom spolu nemají pokrevně nic společného. Viním se, že mi ublížil a ublížil mámě. Mohla jsem mít dětství veselejší, kdyby na to byli dva. Trápím se tím, i když bych nemusela. Nedokázala jsem si poradit a nemohla udělat víc pro spojení rodiny. Očekávala jsem odezvu, že se k tomu postaví čelem a jednou přijde. Bude tady a bude mě milovat tak, jak já potřebuji. Postará se o nás. Bude mi naslouchat, věnovat pozornost, milovat a chválit bez dokazování. Musela jsem přijmout proti své vůli, co musím mít a nemít. Uvěřila jsem iluzi, že rodina nemůže fungovat, chlapi jsou nespolehliví a ženy na vše samy. Jeho vzor se mi odrazil na partnerech. Uvěřila jsem, že si lásku musím zasloužit, že jen být nestačí.

Co jsi se měla díky němu naučit?

"Postarat se o sebe. Spolehnout se sama na sebe než na druhé. Pochopit, že nejsem tak strašný člověk a mohu žít jinak. Dnes už rozhodně vím, že moje děti budou mít tátu."

A tak provádíme odpuštění sobě i tatínkovi. Emoce proplouvají a malá holčička se usmívá. Šťastná, že byla viděna a mohla konečně prožít to, co celé roky skrývala.

Nechť je příběh inspirací všem mladým tatínkům, kterým miminko zamíchá karty. Ona to ta miminka totiž mají za úkol.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište.