simanova - Regresní příběhy

Blízkost duší

Tue, 15 Sep 2026 09:53:00 +0000

Příběh z poradny, regresní terapie 👇

"Mám blízkého člověka. Tak blízkého, až mi z toho běhá mráz po zádech. Připadá mi, že jsem na něj čekala celý život. Na tuhle nekonečnou lásku. Naše objetí je jako prolnutí dvou světů, kdy se vesmír stává kompletní.. U něj jsem v bezpečí, jsem doma."

Co tě tak trápí?

"Trápí mě, když se delší dobu nevidíme. Obrovsky mi chybí. Vidět jen jeho fotku mi drtí nitro. Rozbuší se mi srdce, zpotím se, mám zimnici a chci si jen lehnout. Miluji ho celou svou bytostí."

Vnímáš jeho přítomnost? Cítíš ho?

"Ano. Cítím ho za sebou. Objímá mě. Tulí se. Vnímám tu vibraci, jako když jsem s ním."

Ví reálně o tom, že je tady teď s tebou?

" Ne. Neví."

Zeptej se toho, co je u tebe, proč je tady? Co říká?

"Držím tě nad vodou, než se zase uvidíme. Potřebuješ cítit tu sílu, abys nezapomněla, kým jsi. Jsi láska. Jsi světlo. Jsi dar, který je potřeba chránit a opečovávat. Jsi křehká, zranitelná, vyplašená. Cítíš strach a obavu, jestli přežiješ. Proto jsem tady. Kryji ti záda. Abys cítila oporu, že za tebou někdo stojí. Nejsi sama."

Jak ti je?

"Chce se mi brečet. Tečou mi slzy. Je to velká síla. Dodává mi odvahu. Odchází ze mě ta slabost, kterou se bojím pustit, protože jsem s ní žila tolik let. Vnímám, jak mě obchází zpředu a vtěluje se mi do srdíčka. (zhluboka dýchá). Zaplňuje mi ta prázdná místa a hojí šrámy na duši. Tělem se mi rozlévá klid. Cítím drobné náznaky štěstí. Ta tíha je pryč. Jsme spolu, u mě v srdíčku. To je skvělý. Žal je slabší. Buší mi srdce. Cítím jeho bezpečí a sílu."

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište 💖 🌍 🌻

Cesta ke svobodě

Sun, 23 Aug 2026 13:39:00 +0000

"Svírá se mi hrudník. Krčí se mi ramena. Připadám si hnusná, nechtěná. Nelíbí se mi moje prsa. Bojím se je někde ukázat. Tíží mě lopatky, žebra. Jsou jako v ocelovém brnění. Tíží mě. Stahují dolů. Nemůžu dýchat, roztáhnout ruce. Všechno tak bolí. Ta tíha už se nedá nést."

Zaměř se na tu bolest, kdo je nejsilnější?

"Pod lopatkami."

Nech ji zesílit, co možná nejvíce to jde. Nech ji explodovat a zeptej se, jaký příběh je za ní schovaný. Jaké téma nese?"

",,Takhle jsem to nechtěla.'' To je ta klíčová věta. Cítím jí od babičky, od maminky, od prababičky. Tam tím směrem se to táhne. Nevěděly, co chtějí. Ty odpovědi nedostaly. Chyběla jim krása života, naplnění, bezpečí, smysl. Vztekaly se, hnily, trápily se i svoje okolí emočními výlevy. Myslely si, že to štěstí dostanou z druhých, protože u sebe si nevěděly rady."

Jaké pocity to v tobě provokuje?

"Jsem vzteklá, nevraživá, nenávidím svět, sebe, všechno. Chci to tu skončit, už se to nedá vydržet. Nechci už trpět. Už to stačilo."

Co ti ten vztek chce říct?

"Jdi žít podle sebe, ať se bude dít cokoliv. Naplň se krásou. Najdi, co tě dělá šťastnou. Jdi tam, kde se cítíš vítaná, svobodná a v bezpečí. Okolí to pochopí, jakmile to pochopíš ty sama. Jdi. Můžeš. To chceš."

Jak se ma to tváří tvá maminka a babičky?

"Některé zírají s otevřenou pusou, jakoby na tu odpověď čekaly celá staletí. Netroufly si. Nemohly. Nevěděly. Začínají chápat. Já najednou chápu, že to pro mě tady sbíraly zkušenosti, abych já jednou mohla pochopit. Abych přes tu bolest našla cestu ven. Cítím vděčnost, soucit, srdečnost, vřelost. Jakoby se mi hojilo srdce. Všechna ta nenávist, křivdy, nepochopení mizí. Hojí se tkáň. Je krásně růžová, svěží, nová, čistá. Najednou se můžu nadechnout. Ramena povolují. Lopatky se uvolňují. Ta tíha ustupuje. Odplouvá pryč. Už vím, že já můžu. Že moje pocity jsou správné."

Jak je ti teď?

"Nádherně. Čistě. Volně. Cítím svou krásu, svobodu, bezpečí. Až mi z toho tečou slzy."

Když se podíváš na svá ramena a lopatky, jak je jim ted?

"Jsou volné. Čisté... Takhle jsem to chtěla. Jsem nesmírně vděčná každému, koho jsem kdy potkala, protože vím, že bez nich by se tohle nikdy nestalo."

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište. 💖🌍🌻

Propůjčování schopností aneb bolest s láskou spojená

Tue, 18 Aug 2026 07:50:00 +0000

Úryvek z poradny, regresní terapie 👇

"Vidím světlo. Je schované za kamenem. Je to ohromná záře. Jako by celé tělo něčím naplňovalo. Hřeje mě zevnitř na srdci. Od hlavy až do pánve. Nohy mám studené. Ukotvené u země. Jsou černé. Neslouží k chůzi. Ukotvují mě. Mají ploutve jako na plavání. Mění se do tvaru stromečku. Je v nich energetický zdroj. Tečou mi slzy. To světlo mě přitahuje. Můžu jím projít. Je tam síla, která posouvá. Vidím tělo v letu, jako tryskáč. Pozoruji ho shora. Cítím horko v podbřišku, propojení hlavy, krku, srdce. Choulím se do klubíčka. Snažím se schovat, protože to bolí."

S čím je ta bolest spojená?

"S láskou. S nepochopením lásky od člověka, který ode mě odchází. Nepochopil, co vnímám, co jsem mu chtěla ukázat. Jakoby mě nůž řezal na srdci. Mám v něm prasklinu. Vytéká tudy láska, která není s kým sdílet. Každý, komu ji dám, jen mávne rukou, vezme ji a odchází. Každé mávnutí je jako nůž do srdce."

Co očekáváš, když dáváš lásku?

"Spoluprožívání. Aby to také cítil. Pochopil, jaké to je. Půjčuji mu tu schopnost, abychom prožívali spolu. Půjčuji mu kus své lásky, aby pochopil. Ale on ji jen vezme a odejde."

Proč propůjčuješ svoje schopnosti?

"Pro pocit lásky."

Kam až jsi schopná pro něj zajít? Co jsi pro ten pocit lásky schopná udělat?

"Darovat sebe. Své tělo k používání. Teď cítím propojení a mamkou. Vibruje mi mozek, krk, solar, podbřišek, zadek. Jde mi to do břicha. Vzala jsem to na sebe. ..."

Terapie pokračuje.

Naše tělo si pamatuje a je připravené se nám ve správný čas připomenout. Skrze nevysvětlitelný tlak, bolest, sevření či emoce nám dává najevo, že jsme připraveni uvidět věci tak, jak se mají.

Pochopení nám pomůže uvolnit to sevření. Zodpoví tížené otázky. Uklidní naši mysl. To všechno se muselo stát, abychom byli tady a teď. V ten moment povyrosteme. Zesílíme. Rány se zacelí. Přijde úleva a uvolnění. Staneme na novém začátku o poznání silnější.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište 💖 🌍 🌻

Otázka: Co mohu udělat proto, abych se na tomhle světě cítila soběstačná, naplněná, volná, svobodná?

Připoutanost

Wed, 15 Jul 2026 12:57:00 +0000

Příběh z poradny, regresní terapie 👇

Z čeho je ti zle? Zeptej se toho hlasu tam uvnitř.

"Stejně je mi blbě jen z vlastní lítosti. Z toho, co jsem nedostala nebo dostala navrh. Co mě zatížilo. Co mi sebralo iluze, že svět může být fér. A teď mám vztek na všechno. Štve mě ta volnost a radost ostatních. Chci jí taky. Chci být všude s nimi, aby mi něco neuniklo. Vlastně jsem v pasti a držím v ní i ostatní."

Kam tě to dovede, když se nic nezmění?

"Do nemoci, samoty, nenávisti, zoufalství a beznaděje. Tam se ztratím. Sama. Nebude cesty zpět. Bolí mě hrudník.."

Běž se do toho hrudníku podívat. Co je v něm schované?

"Hraješ tady na ostatní chudinku. Snažíš se je chránit před zmrzačením, a uniká ti, že to ty jsi zmrzačená. Ta, co už nezvládne udělat ani krok navíc. Stojíš ostatním v cestě k radosti. Bráníš jim ve vlastních zkušenostech. Protože jen zrcadlíš to, kde sama nemůžeš."

Když se podíváš za oponu vlastní bolesti, jak žijí tví blízcí?

"Jsou šťastní. Chtějí žít. Mají dostatek energie na všechno. Já jsem ta, co nemůže."

Jak jsi jim zasahovala do života?

"Snažila jsem se jim vnutit to, co já sama nejvíc potřebuji. Viděla jsem v nich svou vlastní bolest a rozdávala rady, jak se z ní mají vyléčit. Proto jsem pořád chtěla, aby odpočívali, leželi, spali. Nedocházelo mi, jak moc jsem jim brala svobodu."

Co ještě potřebuješ?

"Klid. Ticho. Spánek. Úlevu. Pochopení. Porozumění. Suchou, teplou postel. Pocit, že jsem milovaná a v bezpečí. Vlastně jsem se pomocí druhým snažila vymáhat pomoc sobě. Stálo mě to spoustu sil."

Co ti vzalo síly?

"Vlastně ten zmatek. Jen jsem se točila v kolečku. Vůbec jsem nechápala, co po mě kdo chce. Že to hlavní, co po mně chtějí, je postarat se sama o sebe. Dát jim klid a prostor na vlastní život."

Jak je to teď?

" Líp. Jakoby se ta mlha rozplynula. Najednou vím, co dělat. A už to tolik nebolí. Cítím volnost a velkou úlevu. Hlavně na hrudníku."

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište. 💖🌍🌻

Marnost

Mon, 05 Jan 2026 18:56:00 +0000

"Cítím velký smutek, žal a nicotu."

Z čeho ten pocit pramení? Co v tobě vyvolává?
"Že nic nemá smysl, protože mě stejně všichni opustí."

Zkus si vybavit nějakou důležitou vzpomínku spojenou s tímhle pocitem. Kdy se objevil poprvé?
"Jsem osmiletý chlapec, ale jakoby v nějaké jiné době. Jakoby to bylo někdy kolem světové války. Sedím v dešti na obrubníku. Leje jako z konve. Prší na mě. Je mi zima. Rodiče se doma hádají, a tak utíkám ven. Jsme chudí, sotva vycházíme z penězi. Mám hlad, ale je lepší mít hlad než být uprostřed těch hádek. Nemám to rád. Vysiluje mě to, a tak sním o lepším životě o samotě. Rodiče se milují, ale mají finanční problémy a situace je dohání k šílenství. Mám z toho stažený žaludek. Křik jen prohlubuje úzkost a můj pocit marnosti. Rád bych jim pomohl, ale nevím jak."

Kdy se u tebe poprvé objevila taková marnost?
"Bylo mi tam asi 16let v té době. Tátovi přišel povolávací rozkaz do služby a musel odejít a s mámou jsme zůstali sami. Věděl jsem, že to neutáhneme. Mámu to úplně zlomilo. Tátu už jsem víckrát neviděl. Zbytek života už jsem tak nějak dopotácel."

Vzpomeneš si, proč jsi do tohohle života přišel? Jaký byl tvůj příchod na svět?
"Rodiče si miminko přáli, i když je překvapilo. Báli se, jak se o mě postarají. Kolikrát mi to i za zády vyčítali, kdyby nebylo toho kluka. Snažil jsem se nepřekážet. Nebýt to břímě. Ale nedostal jsem příležitost."

Je něco, za co se na ně zlobíš?
"Zlobím se na tátu, že se měl k situaci postavit čelem. Byla těžká doba, ale přeci řešení někde muselo být. Měl se o nás postarat a ne jen nadávat a křičet na nás."

Někdy situace je jaká je, ale i taková nás přichází něco naučit. Vidíš nějakou souvislost tehdejšího příběhu se svým současným životem?
"Ano. Míval jsem strach už jako dítě, jestli vydělám dost peněz. Neměl jsem rád zimu a mokro, když mi voda padala za krk. Potýkal jsem se s marností a nechutí, když se mi nedařilo. Hádky ve mně vyvolávaly úzkosti a pláč a velmi silně se mě dotýkaly příběhy sirotků z ulice. Cítil jsem velký strach z chudoby. Také jsem se hodně přepínal, abych si zařídil bohatý život. A to se povedlo. Už není třeba tolik tlačit na pilu. Strach už mě dnes nezastaví."

Co jsi se díky příběhu naučil?
"Velmi si vážím své současné rodiny. Vím, že křikem nic nespravím, a tak pokaždé hledáme řešení. Miluji je nadevše. Vím, že i když se mi bude dařit méně, můžeme se mít spolu hezky."

Hledáme další souvislosti a zbytky pocitů viny. Přichází úleva a odpuštění.
Každý příběh v sobě skrývá obrovská ponaučení, díky kterým jsme dnes tam, kde jsme. Naše tělo si pamatuje a je připraveno uvidět ve správný čas. Jednoho dne pochopíme a všechny dílky do sebe zapadnou.

Cesta je. Tak hledejte. Najdete. Nebo mi napište

Potřebuji se obhajovat.

Mon, 05 Jan 2026 18:54:00 +0000

Kde vznikla ta obrovská touha se obhajovat?
"Udělal jsem něco, co jsem nechtěl, ale nikdo jiný v okolí nebyl, a tak padla vina na mě."

Jak jsi se v ten moment cítil? Vyčítal sis to potom?
"Ano, až do poslední chvíle svého života."

Vnímáš ten stejný pocit viny ještě teď v tomto současném životě? Jak se projevuje?
"Ano. Cítím obrovskou zodpovědnost za to, co dělám. Bojím se věcí, které nejsou vyzkoušené. Novoty mě děsí. Bojím se, co se stane a že něco pokazím. Neumím se stoprocentně rozhodnout, co je správně. Pochybuji a ohlížím se na okolí. Jen stěží dokáži přiznat svou chybu nebo projevit slabost, že nejsem takový ranař, jak bych chtěl."

Co ti brání projevit své přednosti?
"Bojím se neoprávněného odsudku a trestu. Možná i bolesti a zrady. Těžko se mi věří lidem. Raději pracuji sám."

Viníš se ještě z něčeho?
"Ano. Že jsem měl být obezřetnější pohotově reagovat. Třeba je včas varovat, aby se zachránili. Bylo to příliš rychlé."

Jaké ponaučení si můžeš ze vzpomínky odnést pro svůj současný život?
"Že neovlivním vše, co se kolem mě děje. I já mohu selhat a udělat chybu. Je to součást života. Dnes už vím, že budu chytřejší a dávat si větší pozor. Mohu se více uvolnit, pracovat samostatně a důvěřovat svým schopnostem. Je jiná doba. Už je to pryč. Dnes už mě nikdo jen tak trestat nebude."

Jak ti teď připadá ten kluk ze vzpomínky?
"Jako malý hlupáček, co dnes ví, že suchá tráva hoří."

Hledáme další souvislosti a strachy ovlivňující současný život. Valíme oči. Plácáme se do čela. Odpouštíme. Smějeme se. Víme. Na světě je zase krásně.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište

Bojím se, že už se nenadechnu.

Mon, 05 Jan 2026 18:46:00 +0000

Prožitím dávné vzpomínky porozumíme hlubokým emocím, které nás provází už od nepaměti. Jestli jsou příběhy reálné, není podstatné. Důležité je, že fungují. Upouští tlak a navrací chuť do života.

Vejdi do té místnosti. Co tam vidíš?
"Dívám se na své nohy. Stojím jako na nějakém lepidle. Lepí se mi na boty. Zvedám hlavu a vidím kolem sebe obrovské vlny, které mě převyšují. Lapám po dechu. Stojím jako zkoprnělá."

Co tě tak vyděsilo? Čeho se bojíš?
"Že už se nenadechnu. Cítím velký tlak na hrudníku. Nemohu dýchat. Mám stažené plíce, jako když na mě někdo leží."

Kdo na tobě leží? Co je zač?
"Nějaký muž. Dělá se mnou nevyslovitelné věci. Nevím,co dělat,tak jen čekám, až to skončí."

Jak jsi se do té situace dostala? Co se stalo předtím?
"Šla jsem lesem a potkala mladého, urostlého vojáka. Byl na mě neskutečně milý, příjemný, usmíval se. Zval mě k sobě a já naivně souhlasila. Hlídal hranice. Měl k dispozici útulnou chatu v lese. Všude byl klid a hezká příroda. Byla jsem mladá a zvědavá. Zavedl mě do chaty a znásilil. Než mi došlo, co se děje, bylo pozdě. Dusil mě svou vahou. Nemohla jsem dýchat. Až se mi dělaly mžitky před očima. Byla jsem v šoku. Bezbranná."

Jak tenhle zážitek ovlivnil tvůj současný život?
"Bojím se spát v malých chatách i stanech, zvláště když jsou u lesa a šumí kolem nich stromy. Bojím se, že na mě někdo překvapí a já nebudu umět reagovat. Cítím se nesvá otevřeném prostranství a vrzání všeho druhu. Je mi divně, když se nemůžu plně nadechnout, byť třeba jen při přátelském objetí. Mám v tu chvíli pocit, že něco nezvládnu. Když mě v životě něco nebavilo, jen jsem čekala, až to skončí. Nerozuměla jsem tomu, ale tělo si pamatovalo."

Když se teď vrátíš zpátky do místnosti s lepidlem, jak je ti tam teď, když víš, co víš?
"Cítím větší klid a odstup. Dívám se z povzdálí a cítím se mnohem lépe když vím, že ta situace už je pryč. Vlny symbolizovaly známý pohyb a lepidlo tu bezmoc. Obávala jsem se, že se mi to stane znovu. Díky tomu zážitku vím, na co si mám dát pozor. Také jsem si vybrala toho nejlepšího pro svůj současný život. Miluji ho nadevše. Vím, že mě bude chránit, ať se stane cokoliv."

Zpracováváme pocity viny, odpouštíme i děkujeme sobě. Léčíme dušičku a stanovujeme nový směr. Život po regresi už nikdy nebude jako dřív, a to je dobře.
Cesta je. Hledejte, najdete nebo mi napište

Vysoké nároky a tlak na své děti

Mon, 05 Jan 2026 18:40:00 +0000

Někdy je způsob výchovy dětí uložen daleko hlouběji, než by se mohlo zdát. Nevědomky přejímáme reakce našich předchůdců. Přijdou nám normální, běžné, tradiční, že tak se to dělá. Přemíra kontroly není z dlouhodobého hlediska udržitelná. Proto se jednoho dne objeví dušička, která rodový vzorec odhalí a dále nepřenese.

"Vidím před sebou ženy svého rodu a říkám jim: "Holky moje, co jste si to nechaly dělat?" a ony odpovídají: "Byly jsme v tom samy. Ty už nejsi. Můžeš. Běž. Spolupracuj. Žij. Projev se. Buď šťastná. Milujeme tě a vždycky tu pro tebe budeme." Objímáme se, ale já cítím, že se jim vnitřně bráním a nepouštím je k sobě."

Proč je k sobě nepouštíš?
"Obávám se prozrazení, že nejsem tak silná, jak bych měla být."

Kdo po tobě chce, abys byla silná?
"Matka. Má vysoké nároky. Obávám se, co se stane, když nesplním. Vyvíjím na sebe tlak, že musím splnit."

Zeptej se svých žen, kde se poprvé ve vašem rodu takový tlak objevil? Představ si je před sebou všechny. Je mezi nimi některá jiná?
"Jedna je jak turbomyš. Litá pořád dokola a nechce vůbec zastavit."

Zavolej na ni, ať se zastaví.
"Je vzteklá, jakobych ji měla zdržovat. Nemá na nic čas. Obrací se ke mně se slovy:" Víte vy vůbec, kdo Já jsem?!"

Kdo je?
"Je jakousi vrchní správkyní velkého zámku. Má vše na starost a velkou zodpovědnost. Vše musí lícovat a hrát dohromady. Na chyby není čas."

Zeptej se jí, jestli má rodinu.
"Ta otázka ji zaskočila. Nemá. A když se zeptám proč, úplně zbledne a konečně se zastaví. Odmlčí se a pak povídá: "Nemám, přišla jsem o něj. Zařekla jsem se, že už další nechci a šla do služby. Tak makáme!", chce zase odběhnout.

Vrať ji zpět a zeptej se jí, co si dodnes vyčítá. Za co se viní?
Povídá: "Viním se za to, že jsem selhala jako žena i matka. Dodnes si to vyčítám. Nedokázala jsem si odpustit. Snažím na všechno zapomenout. Tady si mě váží. Kdysi jsem bývala důležitá pro sebe, ale tím zážitkem se všechno zbořilo."

Zeptej se jí, jestli si teď dokáže všechno odpustit.
"Říká, že ano a ráda! Odpouštíme. Odpadávají z ní kusy popraskané hlíny a rodí se z ní krásná dívka s dlouhými copy. Jakoby tam byla celá ta staletí zakletá. Je krásná, úchvatná. Usmívá se. Už nemá takovou touhu spěchat. Dýchá. Vnímá i svět kolem sebe. Už pro ní není prioritou pouze práce. Chce vidět, co je dál. Děkuje mi a já jí za vše, co jsem mohla díky ní poznat. Loučíme se. Odchází. Už není třeba se dál honit. Teď už mě nikdo trestat nebude."

Jak reagují ženy v tvém rodu na takový příběh?
"Jen stojí a zírají. Uvědomují si, jak moc v sobě měly tenhle tlak zakořeněný. Vůbec to netušily. Odchází z nás postupně všechny předsudky i tendence na sebe vyvíjet tlak. Už nebudeme spěchat. Vše už je zařízené a připravené pro život. Objímáme se a cítíme velkou úlevu. Uprostřed našeho kruhu se utváří velká energetická koule, která z nás vytahuje zbytky pradávných stop. Pak odchází směrem vzhůru. Vše je dokonalé, čisté a tak, jak ma být. Děkujeme si. Loučíme se a vítáme nový začátek."

Cítíte-li ve svém těle tlak, pátrejte po jeho příčině. Možná ani není váš. Hledejte, najdete nebo mi napište

Zarputilost

Mon, 05 Jan 2026 18:35:00 +0000

Regresní terapie nám pomáhá pochopit souvislosti, které se nám dějí nebo v minulosti děly. Přináší úlevu, nadhled i nový úhel pohledu. Po regresi už nikdy nebude svět jako dřív.

Cítíš teď někde ve svém těle pocit viny? Co tě na sobě štve?
"Štve mě zahálení. Špatně se mi vstává z postele. Nechce se mi vstávat, žít, starat se o druhé. Plýtvám časem. Než, abych udělala něco špatně, raději nedělám nic. A tak jen ležím, nic nedělám a pak si to vyčítám. Chci, aby bylo po mém a mohla jsem žít podle sebe."

Co by sis chtěla odpustit?
"Ráda bych odpustila mamce a svému manželovi za to, že se mě v dobré víře snažili strhávat z mé cesty. Přesvědčovali mě o svých pravdách a já jim věřila. Nechala jsem si tím brát svou sebedůvěru a radost ze života. Chci za pochodu odpouštět všem, co mi kecají do práce. Sama jsem to kdysi dělala a teď se za to viním. Chtěla jsem měnit lidi k obrazu svému ve svůj prospěch, mít vždy pravdu, a teď se mi to "vrací na dětech", ale ne od dětí nýbrž ze strany babičky a manžela.
Snaží se mě vpasovat do svého života jako dceru, kterou nechají děti odpočinout a manželku, co má volné večery jen pro svého muže. Jenže já už jsem máma dvou živých dětí, které chtějí vidět celý svět a já chci žít s nimi aktivně. Ještě se v životě naodpočívám dost."

Co bys chtěla mamce s manželem vzkázat?
"Jestli chcete trávit čas se mnou a mými dětmi, přidejte se k nám. Neměňte nás, ale poznávejte svět společně s námi. Nepotřebuji hlídat děti proto, abych si odpočinula. Potřebujeme si s dětmi dosyta vyžít náš společný čas, který milujeme, abychom se jednou mohli rozloučit v plné parádě."

Vidíš teď nějakou vlastnost, která vás tři spojovala?
"Ano. Všichni tři jsme chtěli, aby bylo po našem, protože tak je to nejlepší. Přetahovali jsme se navzájem o své pravdy. Tím vznikal tlak a věcně opakující se hádky."

Kudy z toho vede cesta ven?
"Přestat usilovat o trůn. Jít svou cestou, kde se s dětmi cítíme dobře. Dovolit manželovi s mamkou, aby se zapojili a důvěřovali mým krokům. Moje děti jsou šťastné. Prospívají, a to je nejvíc. Na mě je, abych brala události s klidem a důvěřovala, že to, jak jednám, je správně. Pak budu v klidu já, moje děti i celá naše rodina."

Budu-li něco zarputile chtít, pravděpodobně se v mém okolí objeví někdo se stejnou zarputilostí. Vyhraje ten, kdo první pochopí a odstoupí.
Rčení "Pánbůh ti to vrátí na dětech." je znakem předávání rodového traumatu v přímém přenosu. Je jen otázkou času, ve které životní fázi a v jaké oblasti trauma naší rodiny odhalíme. Pokud se tak stane, tuto větu už svým dětem víckrát nezopakujeme.

Cesta je. Tak hledejte, najdete. Nebo mi napište

Bojím se mužů.

Sat, 15 Nov 2025 07:29:00 +0000

Regresní terapie pracuje s emocemi i prožitky. Přináší nadhled, úlevu a pochopení.

"Mám strach z mužů. Bojím se, že mi budou způsobovat bolest. Od malička se bojím bolesti."

Je nějaké místo ve tvém těle, kde cítíš při takových myšlenkách tlak? Nech ho maximálně zesílit. Kde je?
"Na hrudníku a ještě více v podbřišku. Je to jako velký, nafouklý, tvrdý balón od podbřišku až po žaludek."

Běž se do toho balónu podívat. Jak to uvnitř vypadá?
"Stojím uprostřed. Kolem mě se shrocují všichni muži, co jsem kdy poznala. Je jich moc. Nevím jsi rady. Panikařím. Utíkám na místo, kde můžu být sama, kde budu v bezpečí. Bojím se jich."

Čeho se bojíš?
"Zneužití, podrazu, partnerství, závazku, páření, porodu, založení rodiny. Chce se mi od všeho utéct, abych našla klid."

Jak dlouho budeš utíkat?
"Dokonce života, dokud nepadnu."

Myslíš, že najdeš klid, když budeš stále utíkat?
"To asi ne. Cítím obrovský strach, chci utéct. "

Jdi do toho balónu. Jak to tam vypadá? Co tam cítíš?
"Velkou bolest a žal. Jak to ty naše ženy mohly dopustit? Tolik se trýznit. Vyvíjely na muže tlak. Chtěly vládnout a když muž neposlouchal, upadaly do pocitu viny, sebelítosti a bezradnosti. Tolik chtěly, aby s nimi byl muž doma a neutíkal od nich. Ale oni utíkali a pořád někam. Vznikalo z toho dusno a výčitky, že ji nemá rád, když s ní netráví všechen možný čas. To stejné jsem viděla i u svých rodičů. Když už byli spolu jen se hádali a vyčítali si. Matka potřebovala mít za každou cenu pravdu a vyhrát. Z vítězství ale měla beztak jen další výčitky a nikam to nevedlo. Smutek a žal nahrazovaly cukrem. Místo lásky se sytily kaloriemi. Nevěděly, jak se cítit milované a uznané. Čím zaplnit to prázdné místo. Čím více muže svazovaly, tím rychleji od nich utíkali a smutek se prohluboval. Jako začarovaný kruh, ve kterém já už být nechci."

"Vnitřní obal balónu praská a odlupuje se jako kožovitá slupka. Snažím se jí sloupnout. Je pod ní krásná růžová tkáň. Teď se ale v jednom místě trhá, jakoby tam byla přišpendlená." Sloupni jí, ke špendlíku se vrátíme.
"Hotovo."

Záměř se teď na ten špendlík. Co je zač?
"Je to moje paličatost, která se nechce vzdát ublíženosti "vždyť já jsem přeci ta chudinka, které všichni ubližují". Špendlík mi měl připomínat výstrahu, abych se držela od mužů dál, protože mi zlomí srdce."

Kdo ti tam ten špendlík dal?
"Moje máma. Chtěla mě tím chránit před muži, abych si na ně dala pozor a vybrala si lépe než ona. Přála si pro mě, abych žila lepší partnerství."

Představ si teď u špendlíku svou maminku a pověz jí, že její role ochrany byla úspěšně dokončena. Není již dál potřeba. Společně pak špendlík vyndejte. Špendlík představoval po generace předávané trauma "Dej si pozor na muže, protože tě v tom nechají a zlomí ti srdce."

Milá maminko, děkuji ti za vše, co jsem mohla díky tobě poznat, to dobré i to zlé, teď je řada na mě.
Prázdné místo plníme láskou a pochopením. Špendlík odchází. Rány se hojí. Úleva, radost, hluboký úsměv.

Přestože mysl namlouvá, že je vše v pořádku, tělo nám předává nejrůznějšími signály témata k rozlousknuti, která ve štěstí překáží. Jako to bylo i v tomto případě, kdy se mladá maminka necítila dobře v přítomnosti mužů a už vůbec ne ve vztahu se svým milovaným, kterého miluje nadevše na světě.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište.