Nekřič a všechno se dozvíš.

Naše osobní zážitky formují naše automatické reakce. K čemu jsme od malička postrkovaní, to v dospělosti považujeme za normální, běžné, vyžadování hodné. 

Křičení, vztekání, vynucování po mém, hrubé sugesce, hledání viníka, poslední slovo. To všechno jsme okoukali. A to všechno překazí a zkresluje osobní realitu.

"V ní je chyba. To ona nechce mluvit. Říká, že jsem jí v tom nechal, ale to já nevidím. Tak v čem má ten problém?" 

Skrze vlastní zahlcení nevidíme, co máme přímo před nosem. Neslyšíme vyžadované odpovědi. Chybí na ně místo. Bojíme se přiznat chybu v obavě (z trestu, ponížení, zesměšnění), kterou nám zasela výchova okolím.

Kvůli zaběhlým vzorcům nám utíká podstatné mezi prsty. Přitom někdy jen stačí utišit tu vnitřní vzpouru a začít poslouchat. Na každém šprochu, pravdy trochu. 

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište 💖 🌍 🌻