"Cítím velký smutek, žal a nicotu."

Z čeho ten pocit pramení? Co v tobě vyvolává?
"Že nic nemá smysl, protože mě stejně všichni opustí."

Zkus si vybavit nějakou důležitou vzpomínku spojenou s tímhle pocitem. Kdy se objevil poprvé?
"Jsem osmiletý chlapec, ale jakoby v nějaké jiné době. Jakoby to bylo někdy kolem světové války. Sedím v dešti na obrubníku. Leje jako z konve. Prší na mě. Je mi zima. Rodiče se doma hádají, a tak utíkám ven. Jsme chudí, sotva vycházíme z penězi. Mám hlad, ale je lepší mít hlad než být uprostřed těch hádek. Nemám to rád. Vysiluje mě to, a tak sním o lepším životě o samotě. Rodiče se milují, ale mají finanční problémy a situace je dohání k šílenství. Mám z toho stažený žaludek. Křik jen prohlubuje úzkost a můj pocit marnosti. Rád bych jim pomohl, ale nevím jak."

Kdy se u tebe poprvé objevila taková marnost?
"Bylo mi tam asi 16let v té době. Tátovi přišel povolávací rozkaz do služby a musel odejít a s mámou jsme zůstali sami. Věděl jsem, že to neutáhneme. Mámu to úplně zlomilo. Tátu už jsem víckrát neviděl. Zbytek života už jsem tak nějak dopotácel."

Vzpomeneš si, proč jsi do tohohle života přišel? Jaký byl tvůj příchod na svět?
"Rodiče si miminko přáli, i když je překvapilo. Báli se, jak se o mě postarají. Kolikrát mi to i za zády vyčítali, kdyby nebylo toho kluka. Snažil jsem se nepřekážet. Nebýt to břímě. Ale nedostal jsem příležitost."

Je něco, za co se na ně zlobíš?
"Zlobím se na tátu, že se měl k situaci postavit čelem. Byla těžká doba, ale přeci řešení někde muselo být. Měl se o nás postarat a ne jen nadávat a křičet na nás."

Někdy situace je jaká je, ale i taková nás přichází něco naučit. Vidíš nějakou souvislost tehdejšího příběhu se svým současným životem?
"Ano. Míval jsem strach už jako dítě, jestli vydělám dost peněz. Neměl jsem rád zimu a mokro, když mi voda padala za krk. Potýkal jsem se s marností a nechutí, když se mi nedařilo. Hádky ve mně vyvolávaly úzkosti a pláč a velmi silně se mě dotýkaly příběhy sirotků z ulice. Cítil jsem velký strach z chudoby. Také jsem se hodně přepínal, abych si zařídil bohatý život. A to se povedlo. Už není třeba tolik tlačit na pilu. Strach už mě dnes nezastaví."

Co jsi se díky příběhu naučil?
"Velmi si vážím své současné rodiny. Vím, že křikem nic nespravím, a tak pokaždé hledáme řešení. Miluji je nadevše. Vím, že i když se mi bude dařit méně, můžeme se mít spolu hezky."

Hledáme další souvislosti a zbytky pocitů viny. Přichází úleva a odpuštění.
Každý příběh v sobě skrývá obrovská ponaučení, díky kterým jsme dnes tam, kde jsme. Naše tělo si pamatuje a je připraveno uvidět ve správný čas. Jednoho dne pochopíme a všechny dílky do sebe zapadnou.

Cesta je. Tak hledejte. Najdete. Nebo mi napište

Kde vznikla ta obrovská touha se obhajovat?
"Udělal jsem něco, co jsem nechtěl, ale nikdo jiný v okolí nebyl, a tak padla vina na mě."

Jak jsi se v ten moment cítil? Vyčítal sis to potom?
"Ano, až do poslední chvíle svého života."

Vnímáš ten stejný pocit viny ještě teď v tomto současném životě? Jak se projevuje?
"Ano. Cítím obrovskou zodpovědnost za to, co dělám. Bojím se věcí, které nejsou vyzkoušené. Novoty mě děsí. Bojím se, co se stane a že něco pokazím. Neumím se stoprocentně rozhodnout, co je správně. Pochybuji a ohlížím se na okolí. Jen stěží dokáži přiznat svou chybu nebo projevit slabost, že nejsem takový ranař, jak bych chtěl."

Co ti brání projevit své přednosti?
"Bojím se neoprávněného odsudku a trestu. Možná i bolesti a zrady. Těžko se mi věří lidem. Raději pracuji sám."

Viníš se ještě z něčeho?
"Ano. Že jsem měl být obezřetnější pohotově reagovat. Třeba je včas varovat, aby se zachránili. Bylo to příliš rychlé."

Jaké ponaučení si můžeš ze vzpomínky odnést pro svůj současný život?
"Že neovlivním vše, co se kolem mě děje. I já mohu selhat a udělat chybu. Je to součást života. Dnes už vím, že budu chytřejší a dávat si větší pozor. Mohu se více uvolnit, pracovat samostatně a důvěřovat svým schopnostem. Je jiná doba. Už je to pryč. Dnes už mě nikdo jen tak trestat nebude."

Jak ti teď připadá ten kluk ze vzpomínky?
"Jako malý hlupáček, co dnes ví, že suchá tráva hoří."

Hledáme další souvislosti a strachy ovlivňující současný život. Valíme oči. Plácáme se do čela. Odpouštíme. Smějeme se. Víme. Na světě je zase krásně.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište

Někdy je způsob výchovy dětí uložen daleko hlouběji, než by se mohlo zdát. Nevědomky přejímáme reakce našich předchůdců. Přijdou nám normální, běžné, tradiční, že tak se to dělá. Přemíra kontroly není z dlouhodobého hlediska udržitelná. Proto se jednoho dne objeví dušička, která rodový vzorec odhalí a dále nepřenese. 

"Vidím před sebou ženy svého rodu a říkám jim: "Holky moje, co jste si to nechaly dělat?" a ony odpovídají: "Byly jsme v tom samy. Ty už nejsi. Můžeš. Běž. Spolupracuj. Žij. Projev se. Buď šťastná. Milujeme tě a vždycky tu pro tebe budeme." Objímáme se, ale já cítím, že se jim vnitřně bráním a nepouštím je k sobě."

Proč je k sobě nepouštíš?
"Obávám se prozrazení, že nejsem tak silná, jak bych měla být."

Kdo po tobě chce, abys byla silná?
"Matka. Má vysoké nároky. Obávám se, co se stane, když nesplním. Vyvíjím na sebe tlak, že musím splnit."

Zeptej se svých žen, kde se poprvé ve vašem rodu takový tlak objevil? Představ si je před sebou všechny. Je mezi nimi některá jiná?
"Jedna je jak turbomyš. Litá pořád dokola a nechce vůbec zastavit."

Zavolej na ni, ať se zastaví.
"Je vzteklá, jakobych ji měla zdržovat. Nemá na nic čas. Obrací se ke mně se slovy:" Víte vy vůbec, kdo Já jsem?!"

Kdo je?
"Je jakousi vrchní správkyní velkého zámku. Má vše na starost a velkou zodpovědnost. Vše musí lícovat a hrát dohromady. Na chyby není čas."

Zeptej se jí, jestli má rodinu.
"Ta otázka ji zaskočila. Nemá. A když se zeptám proč, úplně zbledne a konečně se zastaví. Odmlčí se a pak povídá: "Nemám, přišla jsem o něj. Zařekla jsem se, že už další nechci a šla do služby. Tak makáme!", chce zase odběhnout.

Vrať ji zpět a zeptej se jí, co si dodnes vyčítá. Za co se viní?
Povídá: "Viním se za to, že jsem selhala jako žena i matka. Dodnes si to vyčítám. Nedokázala jsem si odpustit. Snažím na všechno zapomenout. Tady si mě váží. Kdysi jsem bývala důležitá pro sebe, ale tím zážitkem se všechno zbořilo."

Zeptej se jí, jestli si teď dokáže všechno odpustit.
"Říká, že ano a ráda! Odpouštíme. Odpadávají z ní kusy popraskané hlíny a rodí se z ní krásná dívka s dlouhými copy. Jakoby tam byla celá ta staletí zakletá. Je krásná, úchvatná. Usmívá se. Už nemá takovou touhu spěchat. Dýchá. Vnímá i svět kolem sebe. Už pro ní není prioritou pouze práce. Chce vidět, co je dál. Děkuje mi a já jí za vše, co jsem mohla díky ní poznat. Loučíme se. Odchází. Už není třeba se dál honit. Teď už mě nikdo trestat nebude."

Jak reagují ženy v tvém rodu na takový příběh?
"Jen stojí a zírají. Uvědomují si, jak moc v sobě měly tenhle tlak zakořeněný. Vůbec to netušily. Odchází z nás postupně všechny předsudky i tendence na sebe vyvíjet tlak. Už nebudeme spěchat. Vše už je zařízené a připravené pro život. Objímáme se a cítíme velkou úlevu. Uprostřed našeho kruhu se utváří velká energetická koule, která z nás vytahuje zbytky pradávných stop. Pak odchází směrem vzhůru. Vše je dokonalé, čisté a tak, jak ma být. Děkujeme si. Loučíme se a vítáme nový začátek."

Cítíte-li ve svém těle tlak, pátrejte po jeho příčině. Možná ani není váš. Hledejte, najdete nebo mi napište

Vybav si teď nějakou vaší silnou společnou vzpomínku. "Sestra stojí v kuchyni a vaří. Volá na mě do pokojíčku, ať za ní přijdu. Já ale nemohu jít hned. Potřebuji si ještě něco dodělat. Začala na mě řvát, že mám jít hned za ní. Třískla dveřmi, že si udělá všechno sama a nepotřebuje pomoc. Cítím bezmoc, smutek a silný vztek."

Co chce po tobě? "Abych jí poslouchala a měla jí ráda. Myslí si, že má za mě rodičovskou zodpovědnost. Když jsem se narodila, byla z miminka šťastná, ale bála se, že jí nebudou mít rádi, když nebude dokonalá. Zakázala si chybovat. Chce vše udělat perfektně. Cítím z ní hodně velký strach, existenční strach z fatální chyby."

Dokážeš popsat vlastnosti, které jsi od sestry přejala? Co máte společné?
"Křičím, když se mi něco nelíbí. Chci být co nejlepší. Jsem neústupná, zarputilá a mám touhu dokázat vše za každou cenu." 

To všechno jsou silně rušivé emoce, které vám ubírají spoustu síly. Teď už splnily svou roli. Můžete je nechat jít. Udělejte to teď. Jak je vám spolu nyní?
"Líp. Cítím klid. Zmizela potřeba soutěžit. Vím, že společně i každá zvlášť dokážeme všechno na světě."

Milá sestřičko, děkuji ti za vše, co jsi mě tu naučila a mohla jsem díky tobě poznat. Teď už vím, že ať se stane cokoliv, dokážeme všechno na světě. Spolu i každá zvlášť.

Proč táta odešel? 
"Protože chtěl svůj život. Nebyl na rodinu připraven. Byl to závazek, který neustál." Je něco, z čeho se tvoje malá holčička viní? "Nemůže mluvit o svých pocitech, protože by mámě ještě přiložila."

Poprosí ji, ať tě vezme za ruku a dovede k tatínkovi.
"Neví, kde ho má hledat a proč. Neví, kde je. Je zmatená. Táta ji zajímá, ale bere to tak, že se zajímat nemá. Cítí prázdno. Netrápí se. Mamka všechno zařídí. Nikdy se po tátovi nesháněla, tak proč by měla?"

Představ si teď před sebou svého tátu.
"Není to táta, ale kamarád. Chová se tak. Klade mi standardní otázky, ale zájem necítím. Zlehčuje věci, dělá fóry, narážky, ale není mu v tom dobře. Ví, že to nezvládl. Nepostavil se k věci čelem, když se dítě narodilo. Chtěl si raději užívat života, trávit čas s kamarády a být pánem svého času. Stydí se za své chování."

Jak se cítil, když odešel?
"Chvilku jako vítěz a pak věděl, že to pokazil a zpět to nevezme. Našel jsi jinou ženu. Cítil se prázdný, vykořeněný, bezradný. Chce si být s dcerou blíž, ale neví jak. Než aby riskoval odmítnutí, raději neudělá to nic, aby něco nepokazil."

Co kdyby přišla dcera za ním?
"Přijme to. Působí teď na mě jako malý kluk, který neví, co dělat. Utekl sám před sebou."

Jaká zranění ti způsobil?
"Chová se k přivdané dceři, jako by byla jeho vlastní. Nahradil s ní moje místo. Mluví o jejích dětech jako o svých vnoučatech, přitom spolu nemají pokrevně nic společného. Viním se, že mi ublížil a ublížil mámě. Mohla jsem mít dětství veselejší, kdyby na to byli dva. Trápím se tím, i když bych nemusela. Nedokázala jsem si poradit a nemohla udělat víc pro spojení rodiny. Očekávala jsem odezvu, že se k tomu postaví čelem a jednou přijde. Bude tady a bude mě milovat tak, jak já potřebuji. Postará se o nás. Bude mi naslouchat, věnovat pozornost, milovat a chválit bez dokazování. Musela jsem přijmout proti své vůli, co musím mít a nemít. Uvěřila jsem iluzi, že rodina nemůže fungovat, chlapi jsou nespolehliví a ženy na vše samy. Jeho vzor se mi odrazil na partnerech. Uvěřila jsem, že si lásku musím zasloužit, že jen být nestačí.

Nechť je příběh inspirací všem mladým tatínkům, kterým miminko zamíchá karty. Ona to ta miminka totiž mají za úkol. 

Zkus jej vytáhnout.
"Nejde to. On se ten trám brání, jakoby mi chyběl ještě jeden střípek k pochopení."

"Je to jako nějaká Vyšší moc. Jako kdyby přede mnou stála obří postava. Starý, vousatý muž, který drží v ruce špendlík a píchá ho do mě. Jakoby mě chtěl něco naučit. Chce, abych si uvědomil svou sílu. Působí na mě neutrálně, ale jeho úkolem je působit lidem bolest. Teď se ale proměňuje. Vidím, že byl jen iluze. Vylézá z něj malá postavička. Kluk, asi 20 let. Je vyplašený, vyděšený a překvapený, že jsem ho našel. Dává mi ruku na rameno a je na mě pyšný, že jsem to dokázal a už ho nepotřebuji.

Zeptej se toho kluka. Co je zač?
"Říká, že je Anděl zkoušek a testuje, jestli si to zasloužím."

Víš, jaká je největší moc ďábla? .. Přesvědčil, že neexistuje. Dokáže nám našeptávat a klamat nás na mnoha úrovních, včetně našeho sebevědomí. Co s ním teď uděláš, když víš, co je zač?

A tak pokračujeme v terapii. Procházíme další potřebné vrstvy a témata s nimi spojená. Přichází úleva, uvolnění a pochopení souvislostí, proč zrovna já jsem si myslel, že nejsem dost.

Pokud se nám situace připomíná ještě po letech s pocity studu či nespravedlnosti, uniká nám někde důležitá souvislost a ponaučení.

V případě silného traumatu je náš mozek schopný "vymazat paměť". Máme pak pocit, že si např. dětství nepamatujeme a vlastně se v něm nic tak zvláštního nestalo. Tělo si však pamatuje a je připravené ve správný čas uvidět pravdu. Rozhody rodičů, násilí, život ohrožující zážitky, obtěžování všeho druhu, které by se zkrátka dít nemělo.. Co člověk, to příběh. Co příběh, to originál.

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište.