Cesta ke svobodě

Zaměř se na tu bolest, kdo je nejsilnější? 

"Pod lopatkami."

Nech ji zesílit, co možná nejvíce to jde. Nech ji explodovat a zeptej se, jaký příběh je za ní schovaný. Jaké téma nese?"

",,Takhle jsem to nechtěla.'' To je ta klíčová věta. Cítím jí od babičky, od maminky, od prababičky. Tam tím směrem se to táhne. Nevěděly, co chtějí. Ty odpovědi nedostaly. Chyběla jim krása života, naplnění, bezpečí, smysl. Vztekaly se, hnily, trápily se i svoje okolí emočními výlevy. Myslely si, že to štěstí dostanou z druhých, protože u sebe si nevěděly rady." 

Jaké pocity to v tobě provokuje?

"Jsem vzteklá, nevraživá, nenávidím svět, sebe, všechno. Chci to tu skončit, už se to nedá vydržet. Nechci už trpět. Už to stačilo."

Co ti ten vztek chce říct?

"Jdi žít podle sebe, ať se bude dít cokoliv. Naplň se krásou. Najdi, co tě dělá šťastnou. Jdi tam, kde se cítíš vítaná, svobodná a v bezpečí. Okolí to pochopí, jakmile to pochopíš ty sama. Jdi. Můžeš. To chceš."

Jak se ma to tváří tvá maminka a babičky?

"Některé zírají s otevřenou pusou, jakoby na tu odpověď čekaly celá staletí. Netroufly si. Nemohly. Nevěděly. Začínají chápat. Já najednou chápu, že to pro mě tady sbíraly zkušenosti, abych já jednou mohla pochopit. Abych přes tu bolest našla cestu ven. Cítím vděčnost, soucit, srdečnost, vřelost. Jakoby se mi hojilo srdce. Všechna ta nenávist, křivdy, nepochopení mizí. Hojí se tkáň. Je krásně růžová, svěží, nová, čistá. Najednou se můžu nadechnout. Ramena povolují. Lopatky se uvolňují. Ta tíha ustupuje. Odplouvá pryč. Už vím, že já můžu. Že moje pocity jsou správné."

Jak je ti teď?

"Nádherně. Čistě. Volně. Cítím svou krásu, svobodu, bezpečí. Až mi z toho tečou slzy."

Když se podíváš na svá ramena a lopatky, jak je jim ted?

"Jsou volné. Čisté... Takhle jsem to chtěla. Jsem nesmírně vděčná každému, koho jsem kdy potkala, protože vím, že bez nich by se tohle nikdy nestalo." 

Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište. 💖🌍🌻