Zamrzlo mi srdce

Vrátily jsme se k mamince. Nenávist byla pryč. Zůstalo nepříjemné ticho a jakási vzdálenost mezi námi. Jakoby jsme k sobě nepatřily. Vzaly jsme se za ruku a vydaly se společně hledat další klíčovou vzpomínku. „Jsme na zahradě, držíme se za ruce, je nám krásně?!“... „Ano, může to být i šťastná vzpomínka.“ Dodala jsem. ... „Cítím lásku, náklonnost, smějeme se, povídáme si, milujeme se. Maminka je moje dcera.“ „Běžte spolu v čase dál do nějakého důležitého momentu.“ „Jedeme spolu v kočáru. Spadly jsme do řeky a ona se mi utopila. V ten moment mi zamrzlo srdce. Cítím, že i v tomto životě už jsem nikoho do svého srdce nepustila. Cítím vinu, jako bych za to měla být potrestána a nebyla. A proto jsem dostala takovou matku! Vrátila mi to a vloni se nám málem utopil Jakub. Pořád se mi ta vzpomínka vracela a nechápala jsem proč. A jako malá jsem spadla mámě do studny.. „Tak už si připadáš dostatečně potrestána? Už to stačilo?“ „Ano. Teď už to chápu.“

A postupně i srdce roztálo..