Maminka odešla a já se změnila.

10. listopad, 2025 o 8:42, Žádné komentáře

"Je večer. Jsou mi čtyři roky. Stojíme u dveří. Mamka se obléká, obouvá boty. Dochází mi, že na noc odchází. Musí odejít, je čas. Začínám plakat, ať zůstane. Prosím, žalostně. Nabírám na síle. Začínám panikařit. Bojím se, že když odejde, umřu. Přitisknu se na ní a nechci ji pustit. Táta mě bere do náručí a zavírá dveře. Křičím, ať se vrátí, jinak umřu. Svírá se mi hrudník a krk. Bolest je natolik silná, že se mi zalévá hlava horkem. Mizí mi obraz i pojem o čase. Na minutu ztrácím vědomí. Ze vší hloubky křičím, ať se vrátí. Láme mi to srdce. Běžím k oknu. Dívám se za ní. Cítím, že pláče. Chtěla by zůstat, ale práce je práce. Tělo se mi rozpolcuje na dvě části, srdce puká a moje energetická stránka umírá. Zůstává jen marnost a prázdný pocit, že život nemá smysl. Má síla a touha po životě jsou pryč. Ráno, když se vrací, jsem chladná, odtažitá, jakobych ji už nepotřebovala."

Jakou emoci k ní cítíš?
"Vnímám velkou zradu. Věřila jsem jí, že mě nikdy neopustí. Jako by mi to v minulosti někdy slíbila. A teď ten slib porušila. Nenávidím ji. Od té doby jsem ji od sebe odháněla, i když mi chtěla pomoci. A také se bojím tmy. Když se sešeří, chytají mě úzkosti a jsem nerada sama."

Co ještě? Jak ta událost ovlivnila tvůj současný život?
"Neumím se s ní bavit o vážných a hlubokých věcech. Ta důvěra je narušená. Bojím se, že mě zase zradí. Nechci ji ani půjčovat děti bez mého dohledu, aby jim neublížila tak, jako mně. Trápí mě to. Chci k ní mít zase bližší vztah pro klid nás všech."

Zkus se do její role na chvilku vcítit. Představ si situaci, kdy odchází. Popros ji, jestli se můžeš na chvíli stát jí. Jak se cítí?
"Cítí se provinile. Jedná proti sobě. Neví, jak si s tou situací lépe poradit. Rve jí to tělo zevnitř. Cítí silnou vnitřní bolest. Takovou, kterou jsem cítila i já, když odcházela. Jakoby byla ta bolest přenesená možná už od babičky. Slíbila si, že budeme pořád spolu, že nás nikdy neopustí. Selhává sama před sebou. Vyčítá si to a neví kudy kam."

Ještě něco?
"Asi je to vše."

Vrať se zpátky před ní. Teď s tím, co víš, co bys jí chtěla vzkázat?
"Ať se nebojí, že vyrosteme i tak. Máme ji rádi a chápeme, že bylo potřeba chodit do práce. Jen mi asi chybělo vysvětlení celé situace, abych neměla pocit, že mě v tom nechává. Chtělo to větší lehkost a vzdušnost, aby se nám lépe dýchalo. Netrápit se tím, co je. To by určitě pomohlo celou situaci zlepšit."

Dokážeš ji po tom všem, co teď víš, odpustit?

"Ano, a ráda."

A tak odpouštíme, zaplňujeme prázdná místa láskou a vděčností za to, co se stalo a co nám to přineslo. Pohled na maminku se mění. Přichází více pochopení i empatie. Vztek a nenávist ustupují. Přichází úleva a lehkost. Terapie tím však ještě nekončí, pokračujeme dál.

Vybavením si klíčové vzpomínky se v nás automaticky spouští proces léčení. Přichází úleva díky zvědomění a pochopení souvislostí. Vidíme minulé zážitky současnýma očima.

Tělo si pamatuje a dokáže si traumatické vzpomínky vybavit do nejmenších detailů i po mnoha letech. Dovolíme-li si prožít vzpomínky naplno, příznaky odezní a svět se projasní.

Někdy v životě neovlivníme, co se nám děje, ale jak se k tomu postavíme. Důležité je pochopit, abychom dokázali jít dál.

Tak mnoho sil a trpělivosti. Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište.

Maminka odešla a já se změnila.

Žádné komentáře

Odpovědět