Bojím se mluvit a navazovat vztahy.
Schopnost seznamovat se, kamarádit a vycházet s lidmi odkoukáváme od svých rodičů. Měli - li oni problém nasazovat vztahy, pravděpodobně i my se v téhle oblasti budeme cítit nesví. 
Zdravý vztah poznáte tak, že vám v něm nic nepřekáží. Cítíte klid a bezpečí.
"Bojím se navazovat vztahy. Když mám s někým mluvit, potím se. Ústní zkoušení pro mě vždycky byla noční můra. Neumím pohotově zareagovat na nečekanou otázku. Stydím se první pozdravit. Bojím se říct svůj názor, být středem pozornosti, kritiky, hodnocení, opovržení i zesmešnění. Raději se držím stranou. Bojím se, že si nenajdu partnera a skončím sama, protože kdo by s takovou chtěl být. Cítím, že pořád nedělám dost. Bojím se chyb a panikařím ze změn. Žiji v permanentním stresu. Mám pocit, že mi nikdo nerozumí a jsem na všechno sama. Bojím se samoty stejně jako kontaktu s lidmi."
Vzpomeň si, kdy se poprvé takové pocity objevily?
"Byla jsem malá. Musela jsem do školy, ale vůbec jsem tomu prostředí nerozuměla. Nevěděla jsem, co se po mně chce. Chybělo mi vysvětlení, o co tady jde, a tak jsem jela metodu pokus omyl a s každým krokem ve mně rostlo napětí, jestli je to chyba a přijde trest. Teď, když na to vzpomínám, by mi nejvíce pomohlo, kdyby mi máma vysvětlila, proč tam musím chodit, což nikdy nedokázala."
Proč to nedokázala?
"Sama nevěděla, jak vztahy fungují. Plácala se v nich. Cítila jsem, jak by mi ráda dala vysvětlení, ale měla tam prázdno. Jen hleď si svého a je nech být. Její vztahy v okolí byly katastrofa. Kam jsem přišla, mluvilo se o ní s opovržením nebo nechutí. Věděla jsem, že je to špatně, ale netušila, jak to napravit."
Co jsi od lidí očekávala?
"Že mi jasně řeknou, co ode mě chtějí. Dají mi pravidla, po jejichž dodržení mě pochválí a budou mít rádi. A tak jsem se honila a snažila vše splnit na jedničku, ale nakonec jsem zjistila, že má snaha spíše okolí iritovala než inspirovala. Mlátila jsem se ode zdi ke zdi a viděla jen ty nechápavé pohledy, proč to dělám. Jakoby mi chyběla linka, po které bych mohla jít."
Za co se ze své minulosti viníš?
"Viním se, že jsem selhala."
Proč jsi selhala?
"Protože jsem vynaložila všechnu energii do druhých a na mě už nezbývalo. Trpěla jsem kvůli tomu úzkostmi, depresí, neurózami, nechutenstvím a dalšími sebedestrukčními sklony, kterými jsem se trestala za to, že se mi nedaří prolomit ledy. Ostatním to bylo jedno. Zapomněla jsem úplně na důvěru samu v sebe, protože já přeci nejsem důležitá. Dělala jsem vše tak, aby byli spokojeni druzí. A ani to mi nešlo."
Kdy se v tobě poprvé objevilo nutkání zavděčit se?
"Mám pocit, že ani není moje a mám ho od narození. Má ho i mamka a babička. Nevím proč vznikl. Jen cítím tu pachuť."
Proč to dělaly?
"Nevěřily si. Honily se. Měly sebe na posledním místě. Věřily, že takhle je to správně. Ale já už to tak dál nechci."
A tak pocity nedostatečnosti překlápíme v důvěru. Odpouštíme a děkujeme ženám v rodu za jejich důležité životy, které nás dovedly až sem. Nastavujeme nové hranice a posilujeme sebedůvěru, laskavost a láskyplnost sama k sobě.
Schopnost tvořit vztahy odráží náš vztah k sobě samým. Jako malé děti se vztahy učíme od svých rodičů. Zdravý vztah je takový, ve kterém cítíme klid a uvolnění. Pokud nás něco burcuje, chce to být uviděno a pochopeno. Přijde úleva a dílky do sebe zapadnou. Tělo s námi komunikuje skrze emoce. Žádné z ničehonic není.
Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište.
