Bojím se mužů.
15. listopad, 2025 o 8:29,
Žádné komentáře
Regresní terapie pracuje s emocemi i prožitky. Přináší nadhled, úlevu a pochopení."Mám strach z mužů. Bojím se, že mi budou způsobovat bolest. Od malička se bojím bolesti."
Je nějaké místo ve tvém těle, kde cítíš při takových myšlenkách tlak? Nech ho maximálně zesílit. Kde je?
"Na hrudníku a ještě více v podbřišku. Je to jako velký, nafouklý, tvrdý balón od podbřišku až po žaludek."
Běž se do toho balónu podívat. Jak to uvnitř vypadá?
"Stojím uprostřed. Kolem mě se shrocují všichni muži, co jsem kdy poznala. Je jich moc. Nevím jsi rady. Panikařím. Utíkám na místo, kde můžu být sama, kde budu v bezpečí. Bojím se jich."
Čeho se bojíš?
"Zneužití, podrazu, partnerství, závazku, páření, porodu, založení rodiny. Chce se mi od všeho utéct, abych našla klid."
Jak dlouho budeš utíkat?
"Dokonce života, dokud nepadnu."
Myslíš, že najdeš klid, když budeš stále utíkat?
"To asi ne. Cítím obrovský strach, chci utéct. "
Jdi do toho balónu. Jak to tam vypadá? Co tam cítíš?
"Velkou bolest a žal. Jak to ty naše ženy mohly dopustit? Tolik se trýznit. Vyvíjely na muže tlak. Chtěly vládnout a když muž neposlouchal, upadaly do pocitu viny, sebelítosti a bezradnosti. Tolik chtěly, aby s nimi byl muž doma a neutíkal od nich. Ale oni utíkali a pořád někam. Vznikalo z toho dusno a výčitky, že ji nemá rád, když s ní netráví všechen možný čas. To stejné jsem viděla i u svých rodičů. Když už byli spolu jen se hádali a vyčítali si. Matka potřebovala mít za každou cenu pravdu a vyhrát. Z vítězství ale měla beztak jen další výčitky a nikam to nevedlo. Smutek a žal nahrazovaly cukrem. Místo lásky se sytily kaloriemi. Nevěděly, jak se cítit milované a uznané. Čím zaplnit to prázdné místo. Čím více muže svazovaly, tím rychleji od nich utíkali a smutek se prohluboval. Jako začarovaný kruh, ve kterém já už být nechci."
"Vnitřní obal balónu praská a odlupuje se jako kožovitá slupka. Snažím se jí sloupnout. Je pod ní krásná růžová tkáň. Teď se ale v jednom místě trhá, jakoby tam byla přišpendlená." Sloupni jí, ke špendlíku se vrátíme.
"Hotovo."
Záměř se teď na ten špendlík. Co je zač?
"Je to moje paličatost, která se nechce vzdát ublíženosti "vždyť já jsem přeci ta chudinka, které všichni ubližují". Špendlík mi měl připomínat výstrahu, abych se držela od mužů dál, protože mi zlomí srdce."
Kdo ti tam ten špendlík dal?
"Moje máma. Chtěla mě tím chránit před muži, abych si na ně dala pozor a vybrala si lépe než ona. Přála si pro mě, abych žila lepší partnerství."
Představ si teď u špendlíku svou maminku a pověz jí, že její role ochrany byla úspěšně dokončena. Není již dál potřeba. Společně pak špendlík vyndejte. Špendlík představoval po generace předávané trauma "Dej si pozor na muže, protože tě v tom nechají a zlomí ti srdce."
Milá maminko, děkuji ti za vše, co jsem mohla díky tobě poznat, to dobré i to zlé, teď je řada na mě.
Prázdné místo plníme láskou a pochopením. Špendlík odchází. Rány se hojí. Úleva, radost, hluboký úsměv.
Přestože mysl namlouvá, že je vše v pořádku, tělo nám předává nejrůznějšími signály témata k rozlousknuti, která ve štěstí překáží. Jako to bylo i v tomto případě, kdy se mladá maminka necítila dobře v přítomnosti mužů a už vůbec ne ve vztahu se svým milovaným, kterého miluje nadevše na světě.
Cesta je. Hledejte, najdete. Nebo mi napište.
